Reset in 221B Baker Street

2.

Zvuk vařící se vody mě probral. Jakmile jsem se pokusila otočit hlavou, za krkem mě bodavě zatahalo a tak jsem uznala za rozumnější to s požadavky na celé mé tělo, nepřehánět.
Popostrčila jsem si na nose brýle, které mi sklouzly skoro až k nosním dírkám. Pomalu jsem se posadila a bosými chodidly stoupla na studené linoleum. Protáhla jsem se a velmi hlasitě zívla. Sherlock to přes hluk vycházející z konvice nejspíš neslyšel a tak jsem rozhodla podat oznámení o tom, že jsem plně vzhůru. Docapkala jsem ze studeného lina na ještě studenější dlaždice v kuchyni.

Sherlock tam stál opřený o stěnu a vypadal hluboce zamyšlen. Blázen. Takhle brzy ráno a už přemýšlí?

,, Dobré ráno."

Vysoukám ze sebe ospale. Muž sebou trhne a konečně se otočí na mě.

,,Ráno? Je deset hodin."

,,Vždyť říkám ráno."

,,Ráno je od jedné do devíti a pak..."

,,Ššš....ne tak rychle. Moc informací. Teď jsem vstala."

Informuji o svém stavu Sherlocka, kdyby to jen tak čirou náhodou neviděl.

,,Mozek je potřeba probrat hned po ránu, aby celý den šlapal jako hodinky."

,,Mozek technicky vzato pracuje pořád, i když spíme."

Neodpustím si poznámku mezi tím, co marně  hledám ve skříňce kakao.

Než Sherlock stačí cokoliv namítnout, jako že je mi jasné, že by moc rád, přepadnu ho otázkou:

,,To tu nemáš kakao? A jestli nevadí, mohli bychom si tykat."

Voda v konvici se s cvaknutím dovaří.

,,Ne, kakao nevedeme a ano, rád si tebou potykám."

A podá mi ruku, kterou s úsměvem příjmu.

,,Sherlock."

,,Grace."

,,Jak že bylo to druhé jméno? Talia?"

,,Nikdy mi tak neříkej. To jméno nesnáším."

A se zklamaným výrazem zavřu skříňku.

,,Takže kakao nevedeš?"

,,Noup."

,,Tak to ještě dnes napravím. Teď mě na moment omluv."

Nechávám kuchyň i Sherlocka za sebou a řítím se po schodech dolů do kuchyně paní H. K mému štěstí tam moje domácí něco vaří.

,, Dobré ráno, mohla bych se zeptat, jestli máte kakao?"

Vychrlím ze sebe v abstinenci mého ranního příjmu toho nápoje.

,,Ale jistě."

Řekne s úsměvem paní H. a podává mi sáček plný hnědých, sladkých granulek.

,, Děkuju."

Zakřičím ze schodů. Chovám se jak malé dítě, ale já to kakao prostě už chci!!!!
Rozrazím dveře obýváku a nevšímajíc si Sherlyho znepokojeného výrazu, hledám v kupě špinavého nádobí hrneček. Bingo!! Rychle ho umyji a nasypu do něj pěkně velký kopeček kakaa. Poté se otočím k lednici a  otevírám ji s cílem najít mléko, a radši ji hned zavírám, protože na to, jsem tam viděla nemám opravdu po ránu žaludek. Čímž jsem opět Sherlockovými nedostatky ohledně jídla nucena navštívit kuchyň mojí ochotné domácí. Po třech minutách se vracím nahoru, v náručí s krabicí mléka, ke které jsem si pro jistotu přibalila ještě toustový chléb, džem, máslo a čistý nůž.
Obsah mojí náruče položím na stolek mezi křesly a do ,, kuchyně" odcházím jen s krabicovým mlékem a konečně si dodělávám, mnou tak vytoužené, kakao. V pohřebišti špinavého nádobí k mému štěstí nacházím hned na jeho vrcholku čajovou lžičku a talířek, které se mi, k hlubokému údivu, daří umýt.
Já fakt nejsem úzkostná na pořádek, ale s tímhle je opravdu potřeba něco udělat. Ale vše popořadě. Nejdřív jídlo. A to je vždy na prvním místě.
A v celku už uvolněná se vracím do obýváku, kde Sherlock nechápavě hypnotizuje mojí budoucí snídani.

Sedám si do křesla na proti němu, do jedné ruky beru čtvereček tousťáku, do druhé nůž a se soustředěným výrazem si na něj jdu napatlat máslo a marmeládu. Odtrhnu oči od chleba a s pobavením pozoruju Sherlyho.

,,To jsi nikdy neviděl jídlo? Jestli chceš, vem si taky."

,,Možná později, díky. Jen přemýšlím, z čeho je ten džem."

Povytáhnu obočí.

,,Tak si tu sklenici otoč a přečti si etiketku. A na víčku máš jasně nakreslené jahody."

,,Ale no taaak. Chtěl jsem na to přijít sám."

A s naštvaným výrazem se svalí zpět do křesla. Chvíli přemýšlím, jak moc velkou srandu si ze mě dělá.

,,A jinak jsi naprosto v pohodě?"

,, Už několik dní jsem neměl žádný případ, nad kterým by vůbec mělo cenu přemýšlet. Můj mozek trpí nedostatkem rozvíjení. Přeci jen bych asi nějaký, i sebe víc hloupý, případ měl vzít"

,,Aha..."

Pronesu a opět se zamýšlím, teď ale nad tím, jak moc velkej magor tenhle člověk je. V tom se mu rozdrnčí mobil. Hned to vezme. Chvíli poslouchá a pak jen řekne:

,,Hned jsem tam."

a zavěsí. Vyskočí z křesla a jde ke dveřím.

,,Kam jdeš?"

,,Dostal jsem případ a zní to opravdu zajímavě. Je to nějaká vražda."

Mezi usrkáváním kakaa přikývnu.

,,Tak to si to užij!"

Zavolám na něj ještě dřív, než uslyším cvaknout vchodové dveře. Ten chlápek je fakt divnej. Né tak roztomile jako já. On je divně divnej. A dojídam snídani s jasným plánem. Popovídat si s paní H. o Sherlockovi.