Reset in 221B Baker Street

5.

,,Dala by sis čínu?"

,,No, já nevím, teď mám chuť spíš na něco sladkého..."

,, V Číně opalují kopečkovou zmrzlinu v oplatce polité koňakem."

Na ta slova jsem reagovala následovně:

,,Dej mi pět minut."

Na to Sherlock zasedl za svůj mikroskop.

,,Sherlocku, říkala jsem pět minut. Možná by jsi se měl převléct, protože s tebou odmítám jít, pokud půjdeš v županu a jsem si jistá, že by jsi toho byl schopen."

,, Klídek, já tu na tebe počkám tak těch patnáct minut a pak půjdeme. Není kam spěchat."

Já mu dám patnáct minut. Pět, hezky pět, jak jsem řekla. Kdyby bylo na mě, tak zůstanu tak, jak jsem, jenže mému tělu je zima. A taky nemůžu mezi lidi s vlasy, jako když jsem proletěla křovím. S tím oblečením si nebudu dělat starosti. Prostě si vezmu něco teplého, co mi jako první padne pod ruku....

Po vyřešení dilematu, jestli si vzít svetr nebo svetr jsem celá spokojená , že mi to netrvalo víc než pět minut , vracím k Sherlockovi s očekáváním, že bude ještě pořád sedět nad mikroskopem v županu. Moje očekávání se ale rozpadají na prach v okamžiku, kdy přijdu s vítězoslavným úsměvem do obýváku. Sherlock sedí v křesle, v jeho klasickém saku a košili , co je....mu až zatraceně na na tělo a je mu menší kolem.... namakaného hrudníku, který se mu pod těsnou košilí rýsuje. Jeho prsty poklepávající o koleno, díkybohu, myslím včas zastavují mé naspeedované představy. Aniž by se na mě koukl, podívá se na hodinky.

,,23 minut. Přesně."

,, To není pravda."

,, Ale je.Bylo 17:09, když jsi mě ujišťovala, že ti to bude trvat jen pět minut."

,, To ti ale nemůžu věřit. Já jsem se totiž na hodiny, když jsem odcházela, nekoukla. Takže jsi si to mohl v klidu vymyslet."

Už se nadechoval, aby mi podal důkaz o mém zpoždění, ale pak se sám zarazil. Asi poznal, že nemá cenu se se mnou hádat. Ha! 1:0 pro mě.

Když jsme vyšli na ulici, ofoukl mě studený vítr. Moje pudy sebezáchovy mi velely, abych se okamžitě vrátila zpátky do vyhřátého domu a už nikdy odtamtud nevylézt. Ovšem moje bříško a představa zmrzliny v oplatce polité rumem mi to nedovolili.

,,Pojedeme taxíkem?"

Zeptala jsem se Sherlocka, kterému, jak se zdálo, zima vůbec nebyla. Podíval se na mě z těch dvou metrů nad zemí, jako bych právě řekla tu největší absurdnost.

,, Taxíkem jezdím pořád a John mi říká, že pohyb je zdravý. Mohl bych ho pro jednou poslechnout. Takže jdeme pěšky. Je to kousek."

Řekl mezitím, co já se snažila do svého kabátu schovat tak, aby bylo mimo něj co nejmíň částí mého těla. Hodila jsem tam někam vysoko nahoru, kde jsem usuzovala , že by mohl být Sherlockův obličej, nesouhlasný pohled. Nechtěla jsem totiž moc zaklánět hlavu a přijít o tak drahocenné teplo na krku. Tušila jsem, že se mi směje. Ďábelsky a podle. Ale nechtělo se mi o tom přesvědčovat a to opět kvůli značnému deficitu tepla.

Asi bych si měla koupit teplejší kabát. Přece jen, jižní pobřeží bylo na jihu a tam bylo tepleji. Procházíme ztemělým parkem. Čekám kdy na nás vyskočí ze křoví nějaký úchylák nebo ozbrojený pomatenec, co utekl z nějaké psychiatrické léčebny. A nejen kvůli tomu mi cvakají zuby. Jdeme už asi dvacet minut a moje tělo chladne a chladne. Nic neříkáme. Nepovídáme si. A cvakot mých zubů je o to víc slyšet.