Reset in 221B Baker Street

8.

Mě by vážně zajímalo....no, spousta věcí. Třeba tak například, kde je sakra Sherlock nebo paní H. Mrznu tady u tech dveří asi pul hodiny a oni nikde. Nemám totiž už u sebe klíče.

Aby bylo všechno jasné, třeba i to, proč čekám na Baker Street, musím začít od doby, co mě pustili z nemocnice.

***

Studený podzimní vzduch mi zalezl za lem u svetru za krk a přelej studeným prstem po dlouhé jizvě na zádech. Byla jsem hrozně načichlá nemocnicí a cítila jsem se lehce a odpočatě vůči šedosti a tvrdsti Londýna. Moje nohy jako by byly lehčí než normálně, jak jsem dlooouhou dobu jen ležela. Moje oči si přivykly šeru nemocničního pokoje a tak, i když venku nebylo světla o moc víc, tak mi přišlo, že je tu světla víc než dost. Byl to zvláštní pocit. Najednou jsem si začala uvědomovat, že na Baker Street jsem se už docela zabydlela, že navzdory všemu, co se tam dělo i nedělo. Ačkoliv se mi to tak nezdálo, i Sherlockova mlčenlivá a protivná společnost byla aspoň nějaká. Ani v nejmenším jsem si nedokázala představit, že budu najednou sama.
Úplně sama ne, jistě. Je tu Julie, která mě v nemocnici několikrát navštívila, John, který mi nabídl pomoc, kdykoliv jí budu potřebovat a jeho snoubenka Mary.
Tu jsem poznala v nemocnici. Když jednou měla službu a já potřebovala víc morfia. Když mi do kapaček dávala vetší dávku, zeptala se mě, jak se mi to stalo. Ani v nejmenším mi nevadilo říct jí pravdu, věděla jsem že mi nebude věřit, jenže já netušila že je to Mary a že o mě a o tom, co se mi stalo, jí John dávno řekl. No, a tak se dělá kamarádství. Vidím to plně marketingově:
Připadáte si osamoceni? Rádi by jste si našli nové známosti? Pak neváhejte a bežte se nechat přizabít! Vystačíte si k tomu sami, nebo můžete požádat někoho o pomoc! Tak na nic nečekejte a běžte! Nová přátelství se budou jen sypat!

Já vážně byla až moc dlouho zavřená...

Každopádně... Mary je jeden z těch lidí se kterými si hnedka rozumíte, teda aspoň já. Každopádně závěr je ten, že můj kamarádský okruh se rozrůstá a tím pádem nebudu sama. Ale bydlet jo...
Ale....komu to vadí?!! Jsem šťastná a absolutně na nikom nezávislá! Jsem silná a samostatná žena! Já se nikomu podřizovat nemusím ale celý svět se podřídí mě a bude mi ležet u nohou! Nikdo a nic není silnější než já! ( Vynecháme z toho pomatence co mě chtějí zastřelit. Vlastně úplně všechny mužský... A ženský co posilují... A většinu zvířat... Sem tam mě přepere i nějaké oblečení když se do něj těžko oblíká...)

Teď jsem nechtěla být zavřená v taxíku. Chtěla jsem si užít čerstvý vzduch, svobodu, vítr ve vlasech...

Proto jsem se už o pár minut později pokoušela vytáhnout svůj kufr po schodech do horního, nekrytého patra double deckeru. Aspoň ten i schody i gravitaci jsem přeprala. A to z velké části za jízdy. Sedla jsem si a vychutnávala jsem si ten pocit, že nikdo jiný krom mě tam nebyl. Pohled na Londýn odtud prostě jiný. Nemačkala jsem se dole mezi těmi všemi lidmi, měla jsem na všechno hezký nadhled.

Když jsem o dalších osm zastávek vystoupila, musela jsem ještě asi dalších patnáct minut bloudit než jsem našla co jsem hledala. Řada asi tří patrových, bílo-šedivých domků obklopených z každé strany keříky a kolem schodů malinkýmy záhonky s těmi nejotrlejšími kytkami, co teď ještě kvetly. Bylo odtud dokonce vidět ciferník Big Benu a Temže. Na chodníku byly vysázené stromy a jejich opadané červené listí tvořilo pod mýma nohama koberec. Tak tohle místo bylo jako stvořené pro mě. Budu muset Sherlockovi zavolat, nebo ho navštívit a poděkovat mu že mi zařídil bydlení tady...ale budu tu tak sama. Jen já a moje myšlenky v tichu kde rozptýlení můžu zavinit jen já.

Začala jsem mít pocit, že mému životu najednou utekla jiskra. Nedokážu být na dlouho samotář. Kufr jsem postavila před tři schody a zazvoním. Když se dveře otevřely, malém jsem je zabouchla se slovy: Děkuju, nechci.