Reset in 221B Baker Street

7.

Probouzím se kvůli pípání nějakého přístroje, asi. Jakmile otevřu oči, málem mě oslepí vrčící zářivka. Všude je bílo a moc světla. To jsem určitě umřela a tohle je peklo. Nesnáším světlo a světlé barvy protože to protivný světlo odráží. Co jsem komu provedla tak hrozného, že jsem musela skončit tady. No, a ještě ležím na břiše. Paráda... Tuhle polohu na spaní tak nesnáším. Chci se překulit na záda ale jakmile se o to pokusím, jako by mi někdo vrazil nůž do ramene a pokračoval k lopatce a tam se ještě trochu povrtal v žebrech. V tu chvíli ke mě běží ďábel v bílém a jako vyvrhunou velrybu mě povaluje zpátky na břicho.
Já jsem musela být hrozná hříšnice když si zasloužím tohle.

,, Slečno nemůžete ležet na zádech, potrháte si stehy."

No to mě fakt zajímá, že si roztrhnu triko když si lehnu na záda. Měli mi tu dát větší věci. Nebo jsem se snad chovala vyzívavě a tak mi za trest dali tak těsné a malé věci, že si musím dávat pozor, abych je neroztrhla?

Místo toho ale řeknu jen:

,, Cože?"

,, No, stehy na zádech. Postřelili vás. Kulka vám roztříštila lopatku a pohmoždila dvě žebra. Lopatku jsem vám dali novou, z chirurgické oceli. Tělo si na ní zvyklo bez větších nebo neobvyklých komplikací. Jen jste ztratila dost krve."

Super, takže budu větší bledule než jsem normálně protože už tak jsem chudokrevná. Pecka! No, aspoň že tohle není to peklo. Musela bych tu zůstat na pořád.

,, Jak dlouho jsem byla mimo?"

,, Spala jste asi tři dny, z kómatu jste se probrala dva dny předtím. Takže šest."

,, A domů půjdu?"

No... domů...

,, Když všechno půjde dobře tak za dalších pět."

Merline, já musím mít ale mastný vlasy. Fuj. To musím co nejdřív napravit. Já tenhle pocit tak nesnáším.

,, A nemá ta lopatka nějaký vylepšení? Jako třeba vysunovací křídlo, raketu, nebo že v případě nejvyšší nouze sama vybouchne? Že bych se přidala k Avengers. Tam je hodně lidí co jsou z nějakého toho procenta tvořeni nějakým kovem, co má superschopnost."

,, To se obávám že..."

Než sestřička stačí dokončit myšlenku, přehluší jí hrozný kravál z chodby. Skrz matně skleněné dveře vidím, jak se tam někdo velký černý pere s někým malým bílým ( a ne, tohle není rasistická narážka ale skutečnost.) Vypadá to jako když Darth Vader ( Skywalker senior) bojoval se Skywalkerem juniorem. Čekám na okamžik, kdy si oba uvědomí že mají telekinetické schopnosti a kdy už konečně jeden z nich přeletí chodbu. Pak začnu rozeznávat jednotlivá slova co jeden z nich říká.

,, Prosím, pusťte mě. Je v nebezpečí! Vy to nechápete!"

,, Je mi líto ale nemůžu vás za slečnou Stewansovou pustit. Smí tam jen rodina."

Sherlock... Já chci od něj vysvětlení! A tak jsem nucena k něčemu, k čemu bych klidně bývalá i přísahala že nikdy nemůže dojít. K tomu, že tohle nikdy neřeknu.

,, Sestro, prosím, řekněte tomu v bílém že sem ten muž smí. Sherlock je totiž můj..."

Za tohle půjdu do skutečného pekla kde budu celý den ležet na břiše, bez filmů a knížek a ďábel v bílém mi bude před obličejem pít kakao které já už nikdy neochutnám a všude bude teplo a světlo.

,,...snoubenec. Prosím. Vždyť to už je skoro jako rodina. Moc bych ho chtěla mít u sebe."

,, Tak dobře. Zařídím to."