Reset in 221B Baker Street

4.

Nakonec se nic zvláštního nestalo. Den. Dva. Týden. Jak to, že se nic nestalo? Že všechny věci v kuchyni, když to řeknu s nadsázkou, zůstaly tam, kam byly přemýstěny? Jak? To určitě není jen tak. Tím si jsem jistá. Udělal to s takovým odporem, že není možné, aby nepokusil o rebélii určenému pořádku. Sedím v okně, s notebookem na nohou a podezřívavě pozoruji Sherlocka, který zkoumá něco pod mikroskopem a něco každou chvíli kápne na pozorovací sklíčko. Čekám, že za chvíli se něco stane. Musí. Čím déle se ale žádný zvrat neděje, tím víc si připadám paranoidní. Vždyť je to, skoro normální, dospělý člověk. Místo toho tu sedím jako nějaká matka, co čeká, kdy se jejímu danému pořádku pokusí vzepřít její pubertální dítě. Obracím oči zpátky k prázdné stránce ve Wordu. Před očima mi jen mizí a znovu se objevuje mezerník. Je to k zbláznění.

Hlasitě notebook zaklapávám, nechávám ho ležet na okně a capkám přes lino a chodbu do svého pokoje. Tohle se už opravdu nedá vydržet. Byla jsem ten týden doma, protože jsem byla trochu nastydlá a druhý důvod je ten, abych se soustředila a nic mě nerozptylovalo. Jenže jak člověk může něco vymyslet, když není inspirace? Dnes je venku, na to, že jsme v Anglii a že je listopad, docela teplo. Áčková sukně s vysokým pasem, croptopový žlutým svetrem, červeno-žluté proužkované nadkolenky a nízké hnědé mokasíny je pro dnešní den jako stvořený outfit. Splynu s barvami podzimního listí. Beru větší tašku přes rameno, dávám do ní skicák​, anilinky, štětce a láhev s vodou. St. James Park se minule ukázal jako opravdu kouzelné místo. Jdu proto tam. Když Sherlockovi říkám ,,ahoj", jen zamručí.

Už moc dlouho jsem s nikým pořádně nemluvila. A to mi chybí. Povídání si o věcech, co mi jen tak plynou hlavou.
Stejně tak, jak mi hlavou teď plyne navazovaně za sebou, jak velkou radost že života teď mám. Miluju teplý podzim. Miluju když slunce prosvítá mezi barevnými listy, které maluju. Miluju, když můžu pozorovat, jak se všichni někam ženou ale já můžu sledovat, jak někam spěchají a přitom si můžu a stíhám si všímat maličkostí. Miluju když můžu mít a mám radost že života a když ho můžu žít, a žít ho tak, jak chci.

Začal foukat vítr. Přes ty hloupé vlasy, co mi létají do obličeje nic nevidím. Že já si ani nevzala gumičku? No jistě. Žádná gumička v dohledu ani na jednom zápěstí. A teď už nevidím vůbec nic! Teď už to nejsou jen vlasy, ale i šála, která někomu uletěla!

,,Ó promiňte! Omlouvám se. To ten... vítr mi vzal šálu. Vlastně ne...teda ano. Já...měla jsem ji špatně uvázanou..."

Začne se mi omlouvat žena asi v mě podobném věku, s vlasy v culíku.

,,To nic. Nic se neděje. To se může stát. Ten vítr je ke vzteku."

,,Kdyby jen vítr. Ale..to je jedno. Moc hezky malujete. Taky kreslím."

,, Děkuju. Ta šála je opravdu pěkná. Kde jste ji koupila?"

Aneb jak si získat kamarády. Nedokážu uvěřit, že existuje někdo  tak podobný mě, jako je Julie Smithová. Ukázalo  se, že pacuje jako ilustrátorka knih, což se mě opravdu hodí. Člověk, co ilustroval mojí trilogii byl totiž dost antitlent na hezké obrázky. Je opravdu super, když se člověk spřátelí jen tak, nečekaně, spontánně, téměř bezdůvodně. Moc dobře se s ní povídá. Zvlášť proto, že já mluvím a ona poslouchá a vůbec jí to nevadí. Daly jsme si čísla a takové ty obyčejné informace, abych konečně začala žít nějaký sociální život v Londýně.
Když už jsem měla domalováno a začala mi být kvůli větru docela zima, stoply jsme si taxi, že pojedeme společně.

Když taxi zastavilo před 221b, Julie se na mě udiveně koukala.

,,Ty bydlíš tady??"

,,No....jo. Bydlím a co má být?"