panna nebo orel

Paměť

Jako obvykle jsem ležela na posteli a Vaillance s Naige běhali kolem a lezli přeze mně. Už jsou to tři měsíce, co odešel. Stále s nikým nemluvím, neusmívám se, nechodím ven. Jen jednou za týden na skleničku vína do starého baru na druhé straně města. Jednoho dne jsem načapala Charlieho s Micky. Líbali se. Udělala jsem něco, co se dá považovat za přející výraz a odešla jsem. Jo, přeju jim to. Vím, že máme být nerozluční přátelé a tak, ale se mnou se teď stejně bavit nejde. Mamka mi vyprávěla, že i často řvu ze spaní. Miku! Miku, čí je to krev? Miku, stůj! Občas se zpocená a vyděšená vzbudím. Co se to děje? Pořád se mi zdá jeden a ten samý sen. Chodba, Mike, krev, tesáky.
Zítra jdeme do knihovny, učitelka bude vykládat něco o práci knihovnice a podobně. Musím už jít spát.
V knihovně
Moc jsem neposlouchala, co ta ženská říká. Bloudím mezi policemi a probírám se žánry. Miluju knihy, i když jeho víc... co to zase melu... ehm... nemysli na něj ty idiote! Nadávám si tiše a přehlížím zmatené pohledy. Samovolně mi ukápne slza.
Najednou se můj pohled zasekne na černé, zaprášené knize, kterou objímala stříbrná, lesklá větvička z kovu. Přejela jsem prstem po hřbetě. Jmenuje se Paměť. Prostě Paměť. Bez dlouhého přemýšlení jsem si ji vzala a vracím se ke skupině. Cestou jsem knihu ještě načetla na svou kartičku a pak jsem ji schovala pod bundu.
Po škole jsem kývla a ten zamilovaný párek a vydala jsem se na cestu domů.
Doma jsem se hned zavřela s mazlíky v pokoji a otevřela jsem Paměť. Hned na první stránce mě uvítal jakýsi znak, nakreslený černým inkoustem.  Na starých zažloutlých stranách to působilo svým způsobem magicky. Zhaslo se. Praskla mi žárovka. Nelekla jsem se, stává se to často. Mávla jsem rukou a objevila se bílá zářící koule. Její světlo mi na čtení bohatě stačilo. Vaillance po ní hned máchla packou a Naige po ní skočil. Zavrtěla jsem nad nimi hlavou a začetla jsem se. Prohlížela jsem černý znak, byl mi povědomý. Najednou jsem se rozvzpomněla a vyskočila na nohy. Chvilku jsem se hrabala v šuplíku komody vedle stolu. Za chvilku jsem držela v ruce malý přívěsek. Stejný jako je znak v knize. Dostala jsem ho od babičky, když jsem se narodila. Mamka mi ho předala s dopisem, ve kterém mi babi psala:,, Opatruj ho a on bude opatrovat tebe. A až najdeš svou pravou lásku, nepusť jí. A pamatuj, nikdy tě neopustím, budu tu, kdykoliv mě budeš potřebovat.''
Znovu jsem posmutnila nad vzpomínkou na mou babičku.
Položila jsem přívěsek na knihu a přiblížila jsem světlo. Mým pohybem na posteli se přívěsek posunul do středu obrázku a cvakl. Kniha se s klapnutím zavřela a vyletěla do vzduchu. Tam se opět otevřela v prostředku a vycházela z ní nádherná záře. ,,vítej čarodějko." Ozvalo se z knihy. ,,já jsem Paměť. Vím všechno, co se na této planetě kdy stalo. Jaká je tvá otázka?" Chvilku jsem zaraženě civěla na knihu a všimla jsem si i pohaslé bílé koule. Pak jsem si ale vzpomněla na sen a zeptala se, co kniha ví o upírech.
,,Upíři jsou starý národ, jejich kultura sahá daleko před začátky lidské  civilizace. Jsou téměř nesmrtelní." ,,Jak téměř?" Přerušila jsem hlas z knihy, nechápala jsem. ,,V osmnácti mají možnost výběru, jestli budou nesmrtelní, nebo ne. Kdykoliv se pak mohou razhodnout. Ale když už se rozjodnou být nesmrtelní, zůstanou tak. Můžou zemřít v boji. Bojují o území, o ženy, o peníze...v tom jsou jako lidé. Ti smrtelní nejsou jako vymyšlené bytosti z lidských příběhů. Žijí celkem normálně, jedí lidské jídlo, spí a tak. Ale oba druhy jsou nesmírně krásní, umí létat a měnit se v jiné předměty a zvířata. Ovšem smrtelní se nesmí zamilovat. Pokud se tak stane, musí od své milé navždy odejít. Jinak by ji zabili." ,,Kdo by ji zabil?" Přerušila jsem hlas znova. ,,Královský a nejstarší rodina upírů. Považují se za krále světa. Ostatní se jich bojí, protože jsou krutí." Je Mike vážně upír?