Neon

-11-

Pohled Neon Diamonddaughter

,,Slečno...."

Třásl se mnou někdo. Posadila jsem se a otevřel oči. Koukala jsem tváři tvář vystrašenému Philovy do očí. Polka jsem a trošku se odsunula.

,,....jak se cítíte?"

Zeptal se. Proč se mě ptá? Jak bych se měla cítit? Počkat!

,,Co se stalo?"

,,Začala jste se třást a byla jste..."

Nedořekl to a místo toho se poškrábal na hlavě. Jak to myslí?!

,,Jak to myslíte?"

,,Změnila jste se a všechno kolem vás poletovalo."

Odpověděl. Změna, poletování věci, třes.... To snad ne! Jak se to mohlo stát? Jak? Proč?! Jak?! Počkat! To už jsem říkala!

,,Co jste zač?"

,,Cože?"

Vymanil mě z mého myšlení Phil. Jeho výraz se stále měnil k hrošímu a já začala pociťovat stejný nával mé energie, která se stala asi před hodinou.

,,Kde jste vzala takovou sílu?"

,,Nevím, asi odtamtud odkud jsem....jsme.....silní? Opravdu nevím. Je toho na mě moc. "

Přiložila jsem si ruka na čelo a zhluboka dýchala. No tak. Nádech výdech, nádech výdech.

,,Dobře, kdybyste něco potřebovala stačí zavolat. "

Kývla jsem. Phil odešel a já hned vytáhla zpod peřiny druhou ruku. Obě ruce zářili jak pominuté. Je to čím dál horší. Musím najít Lokiho. Rychlé! Ne, teď! Kdo ví, co moje moc dokáže. 

Před třinácti lety......

Seděla a čekala. Malá holčička si založila své malé ručičky a pohupovala nožičkami. Čekala, kdy může jít ven a užívat si sněhu a radovánek s svými přáteli a rodinou, ale dokud nevyleze její otec, její radost bude stále nedočkavá, až k velkému vybuchnutí. Zkusila si broukat písničku, ale i ta ji nezkrátila čekání. Zamračila se a vyskočila. Potichu cupitala k dveřím a přiložila své ucho na ručně vytesané dveře.

,,Nesmí se to dozvědět. "

,,Výsosti, řešíme tohle už dva roky a nic se nestalo. Proč to neukončit a nechat Neon si užívat dětství? Je to sotva dítě...."

,,Přestane mi říkat, co má a co nemám dělat! Vím, co je pro mou dceru dobré!"

,,Výsosti, nerada vám to říkám, ale musím souhlasit s vaším bratrem. Je to sotva dítě..."

,,Vím, ale nechci, aby mé dceři hrozilo nebezpečí."

Řekl smutně její otec. Holčička odstoupila a zpátky se posadila na své místo. Nechtěla otce rozčílit a dělat mu další problémy. Sníh je každý rok, tak proč si nepočkat? Holčička se opřela a zavřela svá očka. Vzpomněla si na den, kdy do ní šla záhadná 'Voda' a ona cítila, že ztrácí život, jak ztratila vědomí.... Od té doby se cítila jinak. Cítila se otevřeně, silně a chytře. Nešlo to popsat. Otevřela očka a zahlédla se do obrazu, kde bylo všude detailně namalován trůn. Nebyla tam, ale věděla, že ten trůn je v Asgardu.  Náhle se v ní něco zlomilo. Věděla to, cítila to a vnímala to. Koukla se na svoje malé dlaně, které zářili. Na poprvé si myslela, že je to síla, kterou zdědila po své rodině jako každý, ale když i záře utření do šatů nezmizela, znamenalo to že tohle není rodinná síla. Vyskočila. Zkusila tleskat s myšlenkou, že záře zmizí. Ale i to nepomohlo. Cítila, že tohle je o hodně silnější než ona sama je. Záře ji poručovala kam má jít, i když ona nechtěla. Všude to začalo lítat. Holčička začala pociťovat stejný pocit jako v ten den. Ztrácet vědomí.