Na Vánoce jsem dostala nový mobil. Dostala jsem ho se slovy: ,,hlavně už žádný fotky" tohle si dobře zapamatujte. Samozřejmě jsem to vše odkývala a byla šťastná z nového mobilu, ale to asi každé dítě téhle doby. Asi to nemusím nějak moc protahovat, protože stejně všichni už teď víme co se stalo, co se zase stalo. V březnu 2016 jsem poslala další fotky, řekla bych, horší, odvážnější fotky. Jen u toho byl jiný proces než u prvních.
.
Byl to kluk ze školy. Byl o třídu níž než já. Měl strašný "fame". Byla jsem hodně spokojená, s ním spokojená, a vlastně jsem ho měla i dost ráda. On mi psal jak mě miluje a tak, ale přitom jsme se ani nedokázali pozdravit na chodbě. Jednou jsem musela k němu do třídy, protože jsem si tam zapomněla pravítka. Ani nedokážu popsat jak jsem byla neskutečně rozklepaná, protože jsem věděla, že tam bude a uvidí mě, nedej bůh mě pozdraví.
Také jsme si psali celé dny a noci. Bavilo mě jaký má o mě zájem. Já v tu dobu chtěla jiného, ale stejně jsem si ho držela u sebe, aby všechny ty ostatní holky věděly, že ten kluk má oči jen pro mě. Ale opravdu jsem ho měla ráda, ale jako kamaráda. Byl to hezký přátelský vztah, pro mě. Stejně se to jednou posralo, jako se vždy vše posere, hlavně u mě.
.
Fotky poslal kamarádovi a kamarád to poslal kamarádce a ta to poslala všem. Jo, nikdy se nic neutají. Byla jsem zrovna s mojí kamarádkou, když se to provalilo. Najednou mi začaly chodit zprávy typu:,,Sáro?! Co jsi to zase udělala?!" Nejprve jsem dělala, že nevím o co jde, ale dlouho se mi to nepovedlo utajit. Pak jsem nakonec zjistila, že moje kamarádky to vědí od té holky co jí to poslal ten kamarád. Pochopím, když se v tom ztratíte, já sama se ztrácím. Kamarádka, co se mnou byla venku mi slíbila, že se nenaštve, že na mě nebude hrubá, že drží při mě i kdyby cokoli, poté jsme se rozloučili. Kamarádka šla domů, ale já nechtěla. Věděla jsem, že doma to budu muset říct mámě a bude zle.
.
Proto jsem šla k babičce. Odemkla jsem si a usadila jsem se v malé místnosti, kde byl kotel. Bylo mi na nic. Cítila jsem se jako tělo bez duše. Měla jsem hlad, byla mi zima. Nevěděla jsem skoro ani kdo jsem. Snad jsem si myslela, že už pomalu umírám. Po nějaké té době mi volala mamka, ať přijdu domů na oběd, řekla jsem ji, že budu na oběd u babičky a dál jsem seděla v tmě s pláčem.
.
Mámě jsem to řekla až druhý den. Křičela na mě, ale za chvíli ji to přešlo. Hodně jsem se bála táty a Domči. Když se to ale dozvěděli bylo víc zle, o hodně víc. Řekla bych i že je to logické, vůči tomu, že se to stalo už po druhé. To jsem se už bez trestu neobešla. Byla jsem bez telefonu a měla jsem domácí vězení. Jen do školy a ze školy, nic víc, nic míň. Postupem času se na to ale dalo zvyknout a já to prostě brala. Věděla jsem, že si to zasloužím, i když jsem se někdy vážně vztekala a chtěla rozbít vše okolo sebe.
.
Tu dobu kdy se to stalo jsme měli jet se školou do Německa. Kamarádky se se mnou nebavili, takže to pro mě bylo dost stresující, dívat se na ně jak ke mně mají odpor a spolu se smějí. Přišla jsem ke škole a uviděla je tam. Postavila jsem se proti mému strachu, který je velký, dost velký, a šla jsem za nimi a řekla jim, že bych si s nimi chtěla promluvit. Bohužel bez úspěchu.
,,Ale my s tebou ne." Tak zněla jejich odpověď.
Já se jen stáhla do kouta a začala jsme brečet. Jedna kamarádka, která se spíš chová jako moje mamča se mě ujala. Řekla mi, ať nebulim a utřela mi slzy. Za tohle ji budu vděčná asi milion let a ještě déle, protože bez ní, bych ten den vlastně celý probrečela nebo bych vlastně ani ten den nevnímala a jen tak se flákala všude, kde by to šlo.
.
Začala jsem chodit i ke školní psycholožce. Bála jsem se mluvit s někým jiným, ale postupem času jsem zjistila, že je to pro mě vlastně opravdu dobrá věc. Pokaždé když jsem od ní odcházela jsem se cítila velmi, ale velmi uvolněná.
.
Postupem času jsme si to s kamarádkami u jednoho stolu zase vyříkaly a usmířily se. A zase bylo všechno v pořádku, teda po nějaké době bylo všechno v pořádku, s rezervou.
Můj dnešní názor:Kriste pane, celou dobu co to píšu se těším na tohle, až vám budu moc vypsat jak strašně moc bezmozek člověk jsem byla. Já fakt skoro nemám slov, protože je to poprvé, co to takhle píšu a když to všechno vidím v několika větách, tak je mi ze sebe zle. Já ani nedokážu říct, proč jsem zase udělala nějaké fotky. Prosím vás, nikdy neposílejte žádné intimní fotky, fakt vám to za to nestojí, budete mít akorát problémy. Nechápu jak jsem to mohla udělat zase, když jsem věděla, že to stejně dopadne zle, jinak takovéhle věci dopadnout opravdu nemůžou.
