Po mých druhých fotkách byl opět klid. A všichni byli spokojení. V lednu 2017 se okolo mě začal motat jeden kluk, kterého jsem strašně miloval jako menší. On je o tři roky starší, ale za to o 5cm menší, hh. Měla jsem strašnou radost, že o mě má nějaký zájem, protože po celých těch šest let co se známe ho o mě neměl. Ale samozřejmě jsem se snažila dělat nedostupnou. Psali jsme si sladké zprávy. Taky jsem ho měla moc ráda. Balil mě. Psal mi jak mě chce mazlit, objímat, líbat. Neustále mi lichotil.
Já: Máte pěknou koupelnu.
On: A tvoji rodiče mají pěknou dceru.
Tahle věta mi zůstala v hlavě dodnes. Po pár dnech jsem se od kamarádky dozvěděla, že už má od září holku. Avšak nebylo by to až tak špatné, kdyby nedošlo k tomu dnu. Dnu, který se vůbec neměl stát. Večer mi napsal, jestli by u mě nemohl přestat. On je totiž hokejista a hraje hokej u nás ve městě, ale sám bydlí ve vedlejším městě. Neměl odvoz domů, tak to na mě prostě zkusil. Myslím si, že už v tu dobu si od toho dost sliboval. Už párkrát když jsem ho potkala mě začal objímat a pusinkovat. Nejprve jsem nad tím ani nepřemýšlela a řekla jsem mu, že rozhodně ne, ale prosil mě. Měla jsem pro něho velkou slabost. Zeptala jsem se mamky, té se to pochopitelně nelíbilo, ale neřekla mi ani ne ani ano a usnula, přeci jen bylo dost pozdě večer. Psala jsem mu to, ale jeho to nezajímalo a nadále mě prosil. Podlehla jsem mu, protože jsem neuměla nikomu říkat ne. Vlastně jsem si i říkala, že by to mohla být docela sranda. Neměla jsem v úmyslu s ním cokoli mít. Bylo mi 13, sakra. Přijel až ve dvě ráno. Čekala jsem na něj celá rozklepaná, ale těšila jsem se na něj. Když mi napsal, že už je dole, šla jsem mu otevřít. Potichu jsem otevírala dveře hlavně, aby jsem nevzbudila mámu. Vlastně jsem ho tam pašovala jako uprchlíka. Když jsem mu otevřela dveře, strašně mi tlouklo srdce. On vypadal dost v klidu, asi tohle dělá běžně. Hned mě začal líbat, já byla docela v šoku, ale pokoušela jsem se to nedat najevo. Šli jsme nahoru a já mu stokrát zopakovala, že musí jít velmi, ale velmi potichu, aby se máma nevzbudila. Připadalo mi to jako strašně velký adrenalin, mít kluka v pokoji. Vlastně, kdyby jsme oba chtěli, mohli by jsme tam dělat naprosto cokoli, protože moje máma se jen tak nevzbudí. Odložil si věci a vysmíval se obrázkům, co jsem měla polepené po zdech. Chtěl mě pořád objímat a líbat, ale jelikož byly dvě ráno, tak já jsem byla velmi, ale velmi unavená. Šel otevřít okno a já jsem najednou usnula. Nic moc si nepamatuju, byla jsem jak opilá. Vím, jen to, že s mnou chvíli lomcoval ať nespím, ale pak to vzdal. Zasmál se nade mnou a lehl si na mě a obejmul mě a také spal.
Probudila jsem se ve čtyři ráno. Strašně se roztahoval a skoro mě vykopl z postele. Snažila jsem se vysoukat z jeho objetí a chtěla jsem odejít z místnosti, ale tím jsem ho probudila. Usmál se na mě a spojil naše rty. Ani jsem nemrkla a už se dělo něco víc než by mělo. Začal mi šahat mezi nohy a já se tupě nechala. Nebylo z toho úniku. On si snad myslel, že se ten večer s ním vyspím. Vzal mi mou ruku a dal mi ji na jeho přirození. Až v tu chvíli mi došlo, že tady je něco špatně. Přestala jsem mu opětovat polibky, vstala jsem a šla pryč. V tu chvíli musel být asi hodně nasraný, ale neřekl nic. Šla jsem do ložnice, aby máma viděla, že jsme spal každý jinde. Bohužel, zase se to posralo. Máma se probudila a začala na mě křičet. Musela jsem jít do ložnice. Slyšela jsem její pláč, než jsem usnula.
On musel být v sedm zase na hokeji, takže jsem spala zhruba jen 3 hodiny a zase jsem vstávala. Probudit ho. Byl strašně roztomilý, když spal. Probudila jsem ho a on mi dal pusu. Chvíli jsme si povídali o tom, co bude dál. Oblékl se a šli jsme společně za mamkou do kuchyně. Měla jsem strašný strach co mu řekne. On vymyslel, že kdyby moje máma chtěla číslo na jeho rodiče, že mi pošle číslo na kamaráda a ten to zařídí. Chránil si jen vlastní prdel, to co bude se mnou ho absolutně nezajímalo. Mamka ho taky seřvala a pochopitelně chtěla číslo na rodiče. Pak si v klidu odešel. Mamka na mě byla hodně naštvaná. Mračila se na mě nechtěla se mnou mluvit. Měla jsem pocit, že mě potom zavrhne a to mi bylo nejvíc líto. Říkala mi, že mi to už nikdy neodpustí. Rozhodla jsem se, že s tím nemůžu žít. Napsala jsem ji dopis, o tom, že ji strašně miluju a že mě to velmi mrzí co jsem provedla. Pak jsem napsala moji kamarádce, která bydlo pod námi, aby přišla k nám nahoru a dělala, že mi potřebuje něco důležitého říct, aby mě máma pustila ven. Souhlasila. Máma mi teda povolila jít ven, ale jen na 20 minut. Vyšli jsme s holčinou ven a já ji zalhala, že musím jít něco vyřešit do města. Říkala mi, že na mě počká, ale já už věděla, že bude čekat hodně dlouho, protože já se nevrátím. Šla jsem co nejrychleji jsem mohla dolů kopcem do města. Nevěděla jsem co chci udělat. Jen jsem věděla, že se domů už nevrátím. Psala jsem i tomu klukovi, že mě to mrzí a že to nezvládám. Vlastně jsem ho dost spamovala. Chtěla jsem, aby pocítil tu bolest, kterou jsem musela prožívat já. Chtěla jsem aby trpěl. Moc mi neodepisoval a já do něj neustále jel bomby. Po nějaké době se mě ale zeptal kde jsem, nejprve jsem mu to říct nechtěla, ale pak jsem mu to napsala. Přikázal mi, abych na něj počkala. Po chvíli za mnou přiběhl jen v bačkůrkách a tričku a snažil se mě odtáhnout domů. Prala jsem se s ním, že nikam nepůjdu a strašně jsem brečela. Cítila jsem se neskutečně prázdně. Moc lidí si neumí představit, jak mi bylo. Po chvilce ho to přetahování se mnou přestalo bavit, hodil si mě přes rameno a šel se mnou domů. Kopala jsem ho, řvala ať mě pustí. Přistoupila jsem na to, že půjdu sama. Každou chvilinku jsem se mu snažila utéct. Chovala jsem se opravdu jako někdo, kdo utekl z ústavu.
Volala mi máma,že dvacet minut už uplynulo a já tu furt nejsem, neodpovídala jsem ji. Převzal si to on a řekl ji, že už mě vede domů, že jsem v pořádku. Před domem mě předal té sousedce, která vůbec nechápala o co jde. Předal mě z ruky do ruky, jako nějaký balík, a nebo vězně. Odcházel, ani nic neřekl. Chvíli jsem ho pozorovala. Najednou se otočil, přistoupil ke mně a obejmul mě. Teď už opravdu odešel.
Doma jsme obě s mámou brečely a hodně si o tom povídali. Dohodli jsme se, že to tátovi neřekneme, že to bude naše tajemství a už nikdy se to nebude opakovat.
Můj názor dnes: No, tak. Co na to říct? Pro začátek asi to, že tuhle kapitolu jsem celou probrečela. Ty vzpomínky. Hlavně na tu noc, co se tam stalo. Můj problém byl to, že jsem pro něj měla slabinu, ale to se vážně změnilo, díkybohu. Teď když ho potkávám, tak bych ho nejradši nakopla. Chtěla jsem vlastně z toho problému utéct. Ale nikdy před ničím neutečeš. Mohla bych i říct, že ten kluk mi zachránil život, ale stejně je to kokot.
