Toto si nepamatuji, mám to z vyprávění:
Křičela jsem o pomoc. Teda, myslela jsem si, že křičím a že mě všichni slyší. Jen jsem potichu pípala. Našla mě sousedka. Nejprve si myslela, že jsem jen upadla z malých schůdku, co tam jsou. Když uviděla otevřené okno, tak ji došlo, že to jen ze schůdků nebylo. Zavolala mého dědu a babičku, kteří zavolali záchranku. Babička to psychicky nezvládala a poté, co přijela sanitka, musela odejít. Děda tam celou dobu byl se mnou, sice jsem ho nevnímala, ale byl tam. Fňukala jsem, že jsem udělala chybu, že jsem blbá. Zdravotní sestra mi chtěla napíchat injekce. Začala jsem se vztekat a křičet, že je nechci. Odpověděla mi, že jsem si to měla rozmyslet dřív. Museli mi rozstříhat všechno oblečení, aby zjistili, co mi všechno je. Policisté si vzali mou školní tašku jako důkaz. Když mě nakládali do sanitky, děda se zeptal, jestli se se mnou může rozloučit. Paní mu odpověděla, že ano, ale že ho stejně neslyším. Ze sanitky mě přeložili do vrtulníku a letěla jsem z našeho města do většího, ihned na sál, vlastně nikdo nevěděl co mi je a jestli to vůbec přežiju. Ale nakonec se zjistilo, že jsem měla frakturu pánve, stehenní kosti, kotníku-na pravé straně. Zlomený krček. Nakřupnuté dva obratle. Vnitřní krvacení největší tepny v těle, které se jim dlouhodobě nepodařilo zastavit. Polámané lehké kůstky očnic. Silný otřes mozku. Pochroumané plíce a žebra.
Táta se to dozvěděl od babičky. Byl na dolech. Domča mi pak vyprávěla, jak se táta cítil. Zase ta bezmoc, že nemohl být hned u mě.
Dominika se nabídla, že klidně pojede za moji mámou a společně pojedou za mnou.
Mámě to volali policisté, a ta to poté volala mé sestře.
Domča to napsala mým kamarádkám do školy a ty ihned začali brečet. Měli mít odpoledku, ale chtěli domů. Naše třídní jim chtěla smutek zahnat prací. Úplně ji vidím. Museli se v tu chvíli cítit opravdu hrozně.
Vůbec si nedokážu představit jak jim všem bylo. Muselo to pro ně být to nejhorší na světě, když celé dopoledne nevěděli, jestli žiju nebo ne.
První chvíle, co si pamatuji, je jen pohled jak přichází mamka se sestrou. Nevím jak dlouho u mě seděli, nevím jestli jsem na ně mluvila, nepamatuji si absolutně nic. Poté nějak odešli a pamatuji si příchod Domči s tátou. S nimi jsem už trošku mluvila. Po více dnech mi říkali, že jsem jim naprosto v klidu odvyprávěla, jak jsem se šla zabít. To si já nepamatuji. Já si pamatuji jen to, jak Domča začala brečet a šla z jipky pryč.
Na jipce jsem byla týden, moc si to nepamatuju, to bylo ale asi těmi prášky. Ale vím, že každé odpoledne chodila mamka se sestrou, pak taťka s Dominikou. Sestra to měla horší, protože bydlí v Praze a do našeho města je to přes dvě hodiny.
Nemohla jsem se vůbec hýbat. Jen ležet na zádech. Na sále mi totiž dali fixátor do nohy, tedy na ten kotník a do pánve. Kdyby někdo nevěděl, co to je fixátor, což si nemyslím, že někdo neví, ale i kdyby, je to železo, vyvrtané do kosti, které čumí ven z těla. Dost nepříjemné na pohled. Museli mě omývat na lůžku, krmit mě, dávali mi mísu místo záchoda, což bylo to nejnepříjemnější z celé nemocnice. Byla za mnou i psychiatra, ale ještě jsem ji toho moc neřekla. Po týdnu mě převezli na traumatologii, tedy na normální pokoj, ale mé možnosti pohybu byli naprosto stejné. Řekli mi, že budu ležet 5 týdnů a já nemohla uvěřit vlastním uším, sakra pět týdnů, to je celé věčnost. (Doopravdy to pak byli dva měsíce a něco.)
Můj názor dnes: Opakuju se už asi po sté, ale nikdy, opravdu nikdy tohle nedělejte. Budete to mít na celý život a to vám nestojí za pár debilů, či krav. Jednou jsem to v té nemocnici zvládla, ale bylo to příšerné. Nechci se tam vracet, a to musím za pár dní na kontrolu, grr.
Chtěli by jste ještě pokračovaní až do téhle doby? Přesněji do srpna 2017?
