Snažila jsem se chodit víc a víc o berlích. Od 10. července jsem mohla začít došlapovat i na druhou nohu, což jsem byla opravdu šťastná. Zase ze začátku se vším pomalu, ale připadala jsem si o kousek víc jako normální člověk. Začala jsem i chodit na masáže. První masáž byla docela bolestivá. Další už byla lepší. A ta poslední bude určitě nejlepší.
Den mých narozenin. 12. července. Už vlastně můžu říct, že jsem velká, je mi 14. Neplánovala jsem absolutně žádnou oslavu nic. Když jsme jeli s tátou na oběd a já se vrátila domů, byli tam moje nejlepší kamarádky s balonkami, dortem, no prostě bomba. Byla jsem naprosto nadšená a ten den jsme si moc užili.
Pár dní na to, jsem se rozhodla, že budu bydlet jen u táty. Ještě jsem vám vlastně nepopsala přesně, jaký jsem měla vztah s mámou. Mámu nadevše miluju, je to přeci moje máma. Ale když ona nemá svůj život srovnaný, tak ho přeci nemůže mít srovnaný ani její dítě. A ještě k tomu, když si na mě vybíjela všechny svoje pocity. Byla smutná, křičela na mě. Byla naštvaná, křičela na mě. Byla unavená, křičela na mě. Neustále mi něco vyčítá, za co já vlastně ani nemůžu, protože to bylo v době, kdy jsem byla ještě malý špunt a nerozuměla tomu. Říkala mi, že si kvůli mě nemůže najít chlapa, protože první kterého měla, po tátovi, tak na mě nebyl moc milý a prostě jsem ho v lásce neměla. Opakuji, byla jsem malá a když malému dítěti někdo přebere mámu, na kterou jsem je neskutečně moc fixované, tak se asi něco stane. Přesně to jsem byla já. Abych to tak nějak shrnula, vyčetla mi to, že jsem se narodila, nebo takhle, že vše to začalo, když jsem se narodila. Takhle to bylo zhruba poslední dva roky určitě. Zhruba nějak na začátku července jsme se pohádali hodně, ale jako vážně hodně. A já jsem to prostě nezvládala. Hlavně kvůli tomu, že po tom, co se to stalo, jsem byla citlivá. Celkově jsem citlivý člověk, ale teď to je jiný a učím se být více flegmatická. Každý týden, co jsem byla u táty, tak jsem brečela, nebrečela jsem, já jsem měla velké záchvaty breku, že nechci k mámě. Když už jsem měla svůj tenkrát poslední záchvat, u kterého byl dá se říct poprvé táta, tak viděl, že to takhle nejde. Věděl, že se musí něco dělat. A já se rozhodla. Rozhodla se bydlet u táty. Když jsem to řekla mámě, byla vlastně docela v klidu, až mě to děsilo. Ale všichni co jsou v mém okolí ví, že je to jen kvůli tomu, že má nového chlapa. Až se zase rozejdou, tak začne zase peklo. Poprvé do té doby, co jsem mámu viděla se mi omlouvala, že ví, že udělala chyby, ale že to teď bude jiný a blablabla. Nechtěla jsem k ní a ani nechci.
Jednoho dne, nějak na konci července, jsem byla sama doma. Nevím jak se to stalo, ale jen tak jsem si začala chodit bez berlí. Když se taťka s Domčou vrátili a já jim šla naproti ke dveřím bez berlí, tak málem odpadli. Já si to ani neuvědomovala. Měla jsem velkou radost, že mi už jde chodit bez berlí, ale jen krátké trasy samozřejmě.
Taky jsem byla poprvé venku. Se svým klukem na koupališti. Byla to celkem sranda, když mě teda zrovna netopil nebo tak. Bála jsem se tam jít, kvůli těm lidem, protože v našem městě každý každého zná. Je to takové městovesnice. Nakonec to bylo ale bezva. Druhý den jsme tam šli ještě s kamarádem a kamarádkou a to jsem si užili víc, řekla bych. Hlavně kvůli tomu, že nás bylo víc, tak je to vždycky lepší. Ten den jsem zahlédla spolužáky ze třídy, ale nezdravila jsem je. Asi jsem ani neměla potřebu se k nim hlásit. Oni si ze mě dělali srandu, když jsem ten konec roku nebyla ve škole. Jo, chápu to. I já si z toho už dělám srandu. Ale na konci roku se i hodně pohádali všichni jako celek, myslím tím celou třídu, a zachovali se jako debilové, takže jsem je prostě nezdravila. Pak jsem je uviděla, jak si o mně něco povídali, byl totiž strašně nenápadní. Jednoho spolužáka jsem tam zahlédla a ten je díkybohu normální, takže s tím jsem chvilku kecla a jsem spokojená.
Myslím si, že už nemusím psát:můj názor dnes, protože červenec byl před chvílí, takže tak nějak jak jsem to cítila před měsícem ani ne, to cítím pořád stejně.
