Punčochy a prášky

Část 2. Lék a nemoc

Jsem zpátky v jeho pracovně. Ležím zase na tom gauči. Přede mnou na židli sedí on. Jak se cítíš? Zeptá se mě s tím jeho úsměvem. Jsem v pořádku. . . . . asi. Odpovím a sklopím oči. Jenom mě unavuje vidět stejné věci. Povzdechne si. Rozumím ti. Každý v sobě máme trochu smutku. Chci najít toho co zabil mé rodiče! Najednou jsem naštvaná a dojde mi že jsem to vykřikla. Jeho výraz zůstane nezměněný. Policie na tom pracuje... Jak to víte? Přeruším ho.      Prostě to vím, můžeš mi věřit. Skoro ho neposlouchám. . . . . najdu svoji kočičku a pak i toho vraha! Fran.... nadechne se. Tvoje kočka je pryč. Je skoro nemožné ji najít, stejně je už nejspíš..... NE! Vykřiknu a zakreju si uši dlaněmi. Nechci ho už poslouchat, nechci tady být!
Najednou stojí vedle mne. Cítím jeho ruku na svém rameni. Fran. Promluví na mě. Nechci ho poslouchat, ale jakou mám jinou možnost? Jedna poslední věc, pak můžeš jít do svého pokoje. Vzhlédnu na něj. Něco pro tebe mám. Nezdá se mi to. Co to je? Pokyne rukou směrem ke svému stolu. Na stole je balíček. Od tvojí tetičky Grace. Vezmi si ho.     Nejdřív se musím zvednout. Při téhle nesmyslnosti mi vždycky zdřevění nohy. Mám na sobě svoje oblíbené pruhované punčochy. Mám je moc ráda, maminka je nosívala když byla malá jako já. Při vzpomínce na ni se mi začnou drát slzy do očí, takže tu myšlenku radši rychle zaženu. Když se trochu protáhnu, tak pomalu dojdu ke stolu. Je to maminčina stará kabelka. Otevři to, uvnitř něco je. Ozve se on.
Otevřu ji. Je tam psaní. ,,Nejdražší Fran, je mi moc líto co se stalo tvojí mamince a tatínkovi, koneckonců jsme rodina. Nech si tuhle kabelku na památku. Dávej si do ní věci do by ti mohly být užitečné. A hlavně, nikdy nezapomen že kreativita je nejvetší dar jaký máš. S láskou, tetička Grace.  Pchhm. Moc tomu nerozumím. Proč mi píše a nepřijde mě odsud rovnou odvést? Má o tebe strach. Řekne on jako by mě slyšel. Tetička Grace? No.. další důvod mě pustit... Neboj se o ní, je v pořádku. Můžu tedy odejít? Ano, ovšem. Ale ještě předtím. . . . je čas na tvoji novou medicínu. Vydešeně se na něj podívám. Já už nechci další medicínu, prosím!
Pomůže ti věř mi. Usměje se. Ne. Odseknu. Já vám nevěřím. Ty prášky se jmenují Duotine. Pomohou ti cítit se víc uklidněná. Sestro, jsme připraveni! Zavolá najednou ke dveřím. Ty se otevřou, a dovnitř vejde sestra. Která tam musela stát celou dobu... Doufám že nás neposlouchala. Nese plechový tác na kterém je jediná lahvička s léky. Červené tablety. Něco nového doktore Deerne? Zeptá se ona. V podstatě, nic. Stejné vize jako obvykle. Zarazím se. Jak to vlastně ví? Ah, chápu. Řekne sestřička. Tady Fran. Vem si svoje léky. Usměje se na mě. Cítím jak falešný ten úsměv je, ale stejně jdu k ní. Jeden si vem. Pokyne mi. Spolknu jeden červený prášek. Špatně se polyká, chutná odporně. Pár vteřin po tom co ho mám v žaludku se mi hrozně zatočí hlava. Není.... mi.... dobře.... Stihnu jen říct a pak na setinu vteřiny vidím je červenou. Najednou jsem pořád v dokotorově pracovně.
Ale už bez sestry i bez doktora. Stěny i podlaha jsou pokryté krví, čerstvou krví. Najednou kolem mě začnou padat hlavy. Lidské Hlavy. Chci křičet ale nejde to. Cítím jak se mě něco chladného dotýká. Je to stín. Jeho dotek je tak chladný že cítím jak mi mrznou kosti. Ještě než omdlím si něčeho všimnu. Ty hlavy jsou mých rodičů. . . . .