Punčochy a prášky

Část 5. Psychóza

Otevřu zásuvku ve stole. Hmmm Plechová krabička. Tam by mohly být léky.... ale je zamčená! Na kombinaci. Jak ji zjistím? Ještě je tam něco zabalené v modrém hadru. Pomalu to rozbalím... Je to revolver! Leknu se tak že vypísknu a vyskočím. Proč by to tady vrchní sestra měla? Chce nás všechny zabít! Já věděla že ta žena pro nás nechce nic dobrého. Znovu se zaměřím na krabičku. Jsou tu čtyři políčka na kterých se dá otáčet čísly. A pod tím jsou čtyři písmena. H-I-D-E. Achjo. Co to znamená? Co s tím mám dělat... Počkat! Ten papír se sestřiným hlášením. Když se na něj znovu kouknu, všimnu si že dole jsou nějaká čísla a písmena. Čísla od jedné do devíti a pod tím prvních děvět písmen abecedy. Tu si ještě pamatuju od doby co jsem chodila do školy.

Osmička a h jsou společně zakroužkované. Momentík... Už to mám. Pomalu to zkouším. H - 8. I - 9. D - 4. E - 5. Ozve se cvaknutí. Dokázala jsem to! Otevřu krabičku ve které leží spousta lahviček s prášky. Mezi nimi svítí ta s červenými tabletkami. Duotine. Vezmu si ji a krabičku vrátím zpět do zásuvky. Nechci přece krást! Podívám se na lahvičku. Kočička říkala že by mi mohly pomoct... Pořád nechápu jak by to bylo možné, ale udělám cokoli abych zase mohla vidět Mr. Midnighta. . . .

Vezmu lahvičku a pomalu odšroubuji víčko. Vyklepnu si na dlaň jeden červený prášek. Chvíli se na něj dívám. Opravdu bych měla? Vzpomenu si co se mi stalo když jsem to naposledy spolkla. . . . . . Ale pak si vzpomenu na Mr. Midnighta. Hodím si prášek do krku. Je to stejně těžké jako naposledy. Ta chuť je odporná. Zamotá se mi hlava. A pak to přijde. Pomalu otevřu oči. To co vidím je strašné. Všude je krev. A když říkám všude... myslím opravdu všude! Vidím v tom běhat krysy. Vedle mě je sestra na vozíku. Pozdravím ji. Neodpovídá. Zdá se mi nějaká bledá. A taky se nehýbe. Vlastně vypadá trochu jako kostra. Hehe. Má na klíně napůl upletený nějaký kus oblečení. Nejspíš. Z něho se táhne nit do klubka které leží vedle ní na zemi. V něm je zapíchnutá jehla. Maminka mě učila vyšívat. Beru si tu jehlu, může se hodit. Na stěně je napsáno nějakou červenou barvou.. ne to asi bude taky krev, napsáno: Dávej si pozor kam šlapeš. Eww. No to určitě budu.

Otočím se a spatřím to co sedí na stole vrchní sestry. Je to nějaká černá, napůl průhledná nestvůra. Má dlouhé slizké tělo, na jeho konci malou hlavu. Dvě malé oči jenom jako bílé tečky. Nechutnou tlamu, v ní ostré zuby. Kolem má něco jako vousy. Ale vypadá to spíš jako chapadla. ,,Zmizni, hnusná kreaturo!'' Obořím se na ni. ,,Máš trochu krve v puse, jsi v pořádku?'' Ta věc na mě jenom divě zírá. Vlastně ani nevím jestli se dívá na mě, její pohled je dost neurčitý. ,,Moje maminka měla taky krev v puse... Vypadala smutně.. Pomalu se vydám po místnosti. Vidím mrtvá tělíčka zvířátek. Stojím u okna ze kterého jsme před chívlí s Julií strhly záclonu. Podívám se ven. Strnu. Venku stojí tři postavy v černých pláštích. Na obličejích mají bílé masky a teče jim krev z očí. Ta nalevo něco drží v bílé ruce. Vypadá to jako hlava. Ach, ale to je moje hlava! ,,Vraťte mi moji hlavu, prosím.'' Zavolám na postavy, ale ty nedají nijak najevo že mne slyšely. ,,Běžte pryč prosím. Vy divná stvoření!'' Řeknu jim znovu, opět bez odpovědi. Ačkoli mají na obličejích masky, najednou se mi zdá jako by se začaly usmívat. A pak jsem uslyšela smích. . . . . . Chechechecheche Hahahahahahaha.