Punčochy a prášky

Část 4. Julie

Pomalu se otočím na osobu která mě drží za rameno. Uleví se mi když zjistím že je to jen moje kamrádka Julie. Má krásné medově žluté vlasy po ramena. Velké modro-šedé oči a na tváři vždy přihlouple milý úsměv. Mám ji moc ráda, byla to první holka kterou jsem tady poznala, a od začátku se ke mě chovala mile. ,,Strašlivě si mě vyděšila!'' Řeknu a štouchnu jí do ramene. Musím uznat že v tomhle je opravdu dobrá. Umí se pohybovat tak že ji nikdo nevidí ani neslyší, někdy když máme hlad tak se vkrade do kuchyně a vezme nám nějaké pečivo. Kdyby chtěla tak by odsud mohla utéct, určitě by to dokázala. Ale ona sama nechce. Říká že tu má dobré kamarády, a mě jako nejlepší přítelkyni. Jsem moc ráda když takovéhle věci říká, moc mě to těší.

,,Nezlob se, nechtěla jsem tě vyděsit.'' Řekne ona. vidím jí na očích že ji to opravdu mrzí. ,,To nic.'' Usměju se na ní. ,,Vlastně bych od tebe potřebovala s něčím pomoct.'' Ted se zase usměje ona. ,,Aaaaa, když Fran Bow potřebuje pomoct, tak to znamená že bude zábava!'' Zasměju se. ,,No, tím bych si nebyla tak jistá. Potřebovala získat jedny prášky.'' Julie se na mě podívá, jako bych byla blázen. ,,Prášky? Já myslela že je nesnášíš.'' ,, Taky že ano, ale tyhle by mi, nebo nám možná mohly pomoct utéct odsud...'' Td už je na ní vidět že to vůbec nechápe. ,,Fran, asi jsi se zbláznila.'' . . . . . . . . ,,Ale jsi moje nejlepší přítělkyně, a ty víš že ti pomůžu s jakýmkoli šíleným nápadem co tě napadne!'' Obejmu ji. ,,Mám tě moc ráda. Takže jak...'' Najednou klopýtnu a uvědomím si že jsem se zamotala do záclony.

Jeeeeeeeee! Padám. Naštěstí mě Julie chytí do náruče. ,,Ty jsi takový hrozný nešika!'' Zasměje se. Všimnu si že jak jsem za záclonu zatáhla tak částečně povolila. Zkusím za ní zatáhnout znovu a... jejda! Utrhla se celá. Tedy. . . . . utrhl se kovový háček který ji držel. Rychle ho vyvléknu ze záclony a strčím si ho do kapsy. Najednou za sebou slyšíme supění. ,,Vy malé bestie! Co jste to zase provedly?!'' No samozřejmě, vrchní sestra. Julie Vypískne když se jí ta děsivá žena objeví za zády a dýchne jí na krk. ,,Byla jsem to já, Fran za nic nemůže!'' Chci se jí zastat. Otevírám pusu, ale ona na mě vzápětí mrkne. Pochopím jak to myslí. Zatímco vrchní sestra na ni spustí svoji přednášku o tom jak je neukázněná dívka a tak dál. . . . . . . já se pomalu a potichu vydám k jejímu pracovnímu stolu.

Na něm leží několik věcí. Nic zajímavého, šálek kávy, krabička náplastí, nějaká knížka. . . . . mám ráda knížky, takže do ní nakouknu. Ale tahle se mi vůbec nelíbí. Je tam spoustu cizích slov, ale pár z nich poznávám. Heh. Trauma. To slovo říkají doktoči často. Narazím na obrázek. Vypadá to jako popis částí mozku. Zasměju se. Ten mozek vypadá jako želva. Dál na stole leží papír. Když se na něj podívám lépe, vidím že je to hlášení z sestřiny visity. OD kohopak? To její písmo je tak ošklivé že ho skoro nepřečtu. F-R-A-N B-O-W Ale to jsem já! Ráda bych si přečetla co o mě sestra napsala, ale to co je napsané v kolonce ''POPIS PACIENTOVA CHOVÁNÍ'' už opravdu bohužel nepřečtu.