Punčochy a prášky

Část 6. Zmatení

Odvrátila jsem se od toho okna. Už se nechci ani vteřinu dívat na ty zvláštní postavy. Bojím se jich. Radši se rozhlédnu dál po místnosti. Další nápis na zdi. ''Nebyl jsem to já'' Co...? A tady jsou na stěně stopy rukou. Od krve. Je tu na zemi malý hrací kolotoč. Když se ho dotknete zahraje vám písničku. Lehce do něj štouchnu botou, ozve se několik tónů. ,,Ach! Sladká melodie.'' Dotknu se ho znovu. ,,Ještě jednou, NaNaNaNa.'' Zkusím to naposledy. ,,Heh. Stejná melodie jako předtím.'' Jsou tu schody v podlaze někam dolů. Ty tu předtím nebyly.. Pomalu po nich sejdu. Vidím pracovnu doktora Deerna. Celá podlaha je pokrytá zaschlou krví. Doktor sedí na židli. Je tam s ním tetička Grace. Doktor něco říká. Jdu blíž abych slyšela. ,,Ne! To je absolutně nepřijatelné, nemůžete jí to říct!'' Říká. ,,Ale ona to vědět musí! Nemůžete mě od ní držet!'' Odpovídá mu tetička Grace naštvaně. ,,Důvod je více než jasný, Grace.'' ,,Ne, to tedy není! Chci ji vzít domů, hned teď!'' ,,Nemůžete. Frannina mentální kondice na to není zatím připravená.'' O čem to mluví? Tetička Grace mě odtud chce vzít, tak proč jí to nedovolí? Chci se za ní rozeběhnout, ale najednou se mi udělá tma před očima.

Najednou jsem zpátky nahoře. Z nějakého důvodu ležím na podlaze. Když se seberu ze země, tak zjistím že ty schody zmizely. Na jejich místě je teď zase moje postel. Uch, bylo to opravdové? Tetičko Grace.... Zajímá mě co mi chtěla říct. Všimnu si že na mojí posteli leží liška. . Je nádherná. Až na to že jí krvácejí oči. Překvapení. ,,Jsi v pořádku malá lištičko?'' Zeptám se jí. . . . . . Neodpoví. ,,Lištičko, prosím neplač..'' Asi mě neslyší. Přejdu do další místnosti. Naskytne se mi ten samý pohled jako předtím.. Všude krev. Krysy. A ten zápach je příšerný. Je tu můj kamarád Phil. Sedí na své posteli. Ale když ho pozdravím tak neodpovídá. Aha. Už to vidím. Má rty sešité k sobě, takže mi asi nemůže odpovědět. Nelíbí se mi jak se na mě kouká těma černýma očima. ,,Proč se na mě takhle díváš, děsíš mě!'' Dál se jenom upřeně dívá do prázdna.

Vedle Philovi postele na zemi je panenka. Podívám se na ni a usměju se. Mívala jsem modré šaty jako jsou ty tvoje. . . Na zdi visí Philova zdravotní karta. Bohužel vůbec nic nejde přečíst, jenom nahoře jméno a číslo. Přeš celý papír je něčím co bude nejspíš zase krev, napsáno: ''Vidíš'' Co to znamená? Nerozumím tomu. O kousek dál sedí na židli jelen. Zvláštní. Nikdy jsem neviděla jelena sedět na židli. Pomalu k němu přistoupím. Zdravím pane Jelen... Najednou se mu na krku objeví dlouhá trhlina ze které vystříkne krev a celá hlava se mu odtrhne. Uskočím, aby mě nepraštila. Když se na něj znovu podívám uvidím že se jeho hlava zachytila na kousku kůže. Radši už půjdu dál.

Jsou tu dveře na chodbu, ale jsou zamčené. Nemám u sebe něco co by mi mohlo pomoci? Ha. Sponka do vlasů. Zkouším ji do zámku. Pasuje tam ale je tu ještě jedna dírka... Ta jehla! Usměju se a vezmu obě věci do rukou. Připojím je k sobě, a pomalu je strčím do zámku. Hurá! Dveře se otevřou a já pomalu vkročím do chodby.