Punčochy a prášky

Část 7. Strach

Vyjdu na chodbu. Je to tady porad stejné, podlaha z dlaždic jako šachovnice a na stropě visí zářivky. Na zdech je zase krev. Už mi to začíná připadat jako něco běžného. Je tu okno, ale zdá se že je z venku zatlučené prkny, takže není vidět ven, ale poznám že je venku ještě tma. Kolem něj je něco krví nakreslené. Vypadá to jako kusy těl... A pod tím je nápis. "Tatínek tam nebyl. Maminku by to nezajímalo,, . . . . . Cože? Maminka? Tatínek? Stýská se mi po nich...
Ale teď musím jít dál. Musím najít Mr. Midnighta..
Na konci chodby nic není. Je tu jen okno do koupelny. Z druhé strany je na něm něco napsané. "Král má rád kresby,, . . . Co to znamená? Najednou něco přeběhne blízko před oknem. Leknu se tak že upadnu na zem. "Co to bylo?,, Jsem vystrašená.. chci odsud pryč...
Vrátím se chodbou zpět, a nejdu do jiného pokoje. Je tu černovlasá holčička. Klečí na zemi a maluje na ni voskovkami. "Ahoj,, Pozdravím ji. "Ty... vidíš je, že ano?,, Zeptá se mě s klidným výrazem. "Co myslíš?,, "Ta stvoření která tě všude pronásledují.,, Odvětí. "Myslíš stíny?,, Zeptám se jí a ona se jenom podívá na podlahu a odpoví, "Uh-uhh, Sice je nemohu vidět ale stejně dobře vím že tam jsou.." "Ty víš co jsou zač?" Zeptám se zvědavě. . . . . Chvíli mlčí. "Ráda kreslíš? Ráda kreslím." Řekla najednou. "Ano.. taky to mám ráda, ale řekni mi prosím víc o těch stínech..." "Voskovka! Ta voskovka! Musím najít voskovku! Kreslím pořád!" Ach.. Odvětím. "Já chci najít svoji kočičku.." Ona se na mě jen zadívá a řekne, "nakresli kočku jestli ji nemáš" "To bych sice mohla, ale raději bych ho našla.." Najednou se na mě podívá s vykulenýma očima. "Tvoje kočka je v nebezpečí, stíny si pro ni přicházejí! Vím to!" "Kdo ti to řekl..?" Zeptám se jí vystrašeně. "Ten kdo mě pronásleduje.. pořád.. ahoj!" Řekne a znovu se začne soustředit na svůj obrázek.
Pochopím že pro teď už nemá cenu s ní zkoušet mluvit. Možná bych měla zkusit najít tu voskovku... Rozhlédnu se po pokoji. Tady asi nebude když ji ona nemůže najít. . . . Stojím u postele. Hihi. Ta je velmi růžová. Vedle ní stojí tyrkysový noční stolek a na něm kytičky. V něm nic. Hmm... Nad její posteli visí další z těch tichých klaunů na obrázku. Vyjdu zpět na chodbu. Chci se vydat po schodech dolů ale najednou mi cestu zastoupí vrchní cesta. "Ha, tady jsi. Měla by jsi být ve svém pokoji! Dveře byly zavřené." Podívá se na mě se zlou tváři. "Nechala jste je otevřené.." Lehce zalžu. "Vím jistě že nebyly otevřené! To vím protože jsem je zamykala." Odsekne rázně. "Jste si jistá? Řekla jste mi ať jdu a najím se!" Znovu zalžu. "Opravdu? Ehh.. No dobře." Zatváří se naštvaně, otočí se a sejde zpátky že schodů.
Nejsem ráda když musím lhát, ale ona se ke mě také nechová hezky! To nevadí.. Sejdu za ní ze schodů. Na levé straně je mříž, za ní obvykle čekají návštěvy.. Přála bych si aby za mnou někdo přišel. . . . .  Pokračuji chodbou dál. Tady má hlídač svůj stolek. Pffff. Je to zlý člověk. Nemá nás rád, pamatuji si jak jednou uhodil Julii i když nic neudělala.
A ovšem tam také je. Sedí za stolem a čte noviny. Na druhé straně místnosti jsou dveře do jeho kanceláře. Přijdu k nim a zatáhnu za kliku. On si toho samozřejmě hned všimne. "Hej! Nešahej na ty dveře!" Pomalu se od nich stáhnu. On se vrátí ke svým novinám. Na jeho stole je telefon. Hchmm.. I kdybych si zavolala pomoc, nemyslím si že by mi někdo pomohl. . . . . . A navíc se nechci k tomu člověku ani přiblížit. Vedle stolu visí tabule. Není na ní nic napsané.
Jdu dál. Další chodba. A stojí tu dívka v modrých šatech. Zvláštně třese hlavou. "Ahoj, jsi v pořádku..?" Zeptám se jí. "Co to má znamenat?" Podívá se na mě vystrašeně." "Chtěla jsem jen vědět jestli se cítíš dobře..." "To ti neřeknu! Doktoři ti rozříznou a otevřou hlavu pokud neodejdeš! . . . . . . Rád jí mozky.. Už si vzal ten můj, snědl všechny moje myšlenky!" Celkem mě děsí. "On snědl tvůj mozek?" Zeptám se. "Tvůj sní taky! Viděla jsem tě v doktorově pracovně.. Byla jsi mrtvá!" "Ach to ne! Tak to abych šla.. Doufám že brzy najdeš nové myšlenky, pa."
Nelíbil se mi rozhovor s ní. Měla takové zvláštní oči. Byla děsivá.
. . . . . . . Začínám mít strach..