Punčochy a prášky

Část 3. Dům šílenství

Cítím že ležím na podlaze. A slyším hlasy. Někdo se mě dotýká. Slyším doktora Deerna. Sakra! Hned ji vezměte zpět do jejího pokoje! Bolí mě hlava, asi z toho jak jsem spadla na podlahu. Cítím jak mě sestra zvedá v náručí a prochází se mnou dveřmi. A sestro? Ozve se doktor Deern. Už nikdy, ji nenechte si to vzít. Ano doktore. Odpoví sestřička a odchází se mnou. Znovu omdlím. Ale to nevadí, vím že na mě sestřička dá pozor. Nebo ne? Najednou se zase vznáším v temnotě. Podobně jako při terapii s doktorem Deernem, ale tentokrát je to jiné.

Něco je tu se mnou. . . . . to stvoření které jsem viděla za oknem mé ložnice tu noc co zemřeli moji rodiče. Chci ho vidět, ale nemůžu otevřít oči. Přesto cítím jeho přítomnost. Slyším jeho hlas. Zní jako když se řeže kov. Nechci ho poslouchat, ale nemůžu se hýbat, nemůžu si zakrýt uši.

Dej si pozor Fran Bow... Když opustíš, dům šílenství.... Budu tě lovit..... Najednou cítím jak se mě dotýká kostnatá ruka. Chytím tě.... A pak tě přivedu zpět do šílenosti... Cítím jak mi po tváři stéká slza. Ale není to slza. Je to krev. Najednou cítím u sebe Mr. Midnighta. Mluví. Fran? Probud se! Léky ti pomohou utéct. Budu na tebe čekat v lese! Miluju tě... Najednou se probudím na své posteli. Jsem ve svém pokoji. Nade mnou postěli visí dřevěný křížek. Hehe. Jenom čekám kdy mi ta věc ve spánku spadne na hlavu. Polovina zdi v místnosti je bez omítky, takže jsou vidět cihly. Líbí se mi jejich barva. Mám hlavu jako střep. Co se vlastně stalo? Ah už vím. Proč mi ta nestvůra chce ublížit? A jaktože Mr. Midnight najednou mluví? Moc otázek najednou, až se musím chytit za hlavu. Chce se mi ležet, ale musím vstát. Co to říkala moje kočička? Že ty prášky mi pomohou odsud? Ale proč, když mi spíš ubližují?

Je ten jedinný komu věřím... Tedy kromě tetičky Grace. Takže bych to měla zkusit. Vrchní sestra má u sebe ve stole všechny naše léky, takže tam určitě bude mít i ty moje.... Jak to bylo? Duotine? Tak nějak. Měla bych to alespon zkusit. Vrchní sestra má pracovní stůl v hale, takže bych se k němu mohla dostat. Je jen potřeba nějak odlákat její pozornost. Zvednu se z postele. Au! Spadnu na podlahu jak jsem rozlámaná. Chvíli jen tak ležím a přemyšlím jestli tak mám zůstat, nebo se zvednout. . . . . . . . Chjo. .. No tak dobře. Znovu se zvedám a oprašuju si obelčení. Nikam se mi nechce. Ale chci svoji kočičku. A proto musím utéct z tohohle hrozného místa. Vycházím z místnosti. Na dohled mám vrchní sestru. Sedí za svým stolem, A nejspíš podepisuje nějaký štos papírů. Musí to být tak nudná práce.

Pomalu se přesouvám po místnosti směrem k ní. Sice se na mě ještě nepodívala, ale stejně o mě určitě ví. Ta ženská nás snad i cítí. Jednou se jeden kluk, jmenoval se Peter, chtěl v noci vyplížit z pokoje. Ona tam na něj už čekala! A taky je zlá a ošklivá. Připomíná mi čarodejnici, mám z ní strach. Stojím u okna. Pomalu odtáhnu záclonu a pod vám se ven. Je noc. Pod oknem vidím zahradu. Tedy.... jestli se tomu dá říkat zahrada. Je to vpodstatě pár keřů a zakrslých stromů. A o kousek dál je bludiště z živého plotu. Moc ráda bych se tam podívala, ale nepustí mě tam. Vlastně nás hodně málo pouští ven... Jeden kluk se jednou pokusil utéct. Nikdo z nás neví co se s s ním stalo, už jsme ho neviděli. Najednou mi někdo poklepe na rameno. Strašně se leknu až odskočím.