Ztracená holka ve Storybrooke (Peter Pan FF)

Měla si zůstat, kde jsi byla...

"Chyťte ji!"

"Do háje!" syknu a dál se prodírám porostem. Měla jsem být opatrnější. Brácha mě zabije.

"Támhle je!" ozve se za mnou otravný hlas Felixe a já zavrčím. Sakra. Kdybych toho nevzala tolik najednou, ani by si mě v tom svém pitomém táboře nevšimli! No samozřejmě. Znám tenhle ostrov jako své boty, ale zrovna teď čirou náhodou zabloudím. To snad ne! Stojím na kraji útesu a hodně daleko pode mnou je jen čistá mořská voda. Otočím se zpět, abych ještě zkusila utéct, ale je pozdě - Ztracení chlapci už mě dohnali. Prudkým pohybem si vytáhnu z pochvy svůj meč a připravím se do bojového postoje.

"Tak co teď, Clarisso?" zeptá se mě škodolibě Felix a já se na něj zašklebím. Ostatní dva chlapci se podle zasmějí. Přimhouřím na ně oči a pak bez varování zaútočím na Felixe. Můj první úder byl skvělý, ale Felix ho i tak odklonil svou holí. Já po něm ale dál útočím a snažím se ho odzbrojit. Naskytne se mi příležitost, a tak ho silně nakopnu do břicha. Když se Felix válí po zemi a natahuje ke zvracení, otočím se na ty zbývající dva ztracence.

"Tak pánové," řeknu bezstarostně a protočím meč mezi prsty," kdo jde jako první?" zeptám se sarkasticky s úšklebkem na tváři a povytáhnu u toho obočí. Místo odpovědi se na mě rozběhnou oba dva naráz. Bohužel pro ně jsou v šermování úplně marní a tak je po krátkém boji oba vyřídím. Zrovna když si chci vítězně zakřičet, z lesa vyběhne dalších deset Ztracených kluků. Tolik k mým předčasným oslavám. Vytvoří kolem mě půlkruh, takže už nemám kam utéct - leda bych chtěla skočit z útesu. I když - proč vlastně ne?

"Mějte se," řeknu, a s úklonou se na ně zazubím. Pak se k nim otočím zády, rozběhnu se směrem k moři, odrazím se a skočím. Ucítím, jak mě ovál teplý vánek a jak plachtím vzduchem. A pak mě někdo chytne za kapuci mé mikiny a strhne mě zpět na pevninu. Překvapeně se visící ve vzduchu otočím a strnu. 

"A co uděláš teď, princezno?" řekne mi s tím nejpodlejším a nejškodolibějším úsměvem sám velký Peter Pan. Znechuceně se na něj zašklebím. On se na oplátku ještě více zazubí.

"Jak by se ti líbilo, kdybych ti nabídl luxusní ubytování v jedné z našich úžasných a pohodlných klecí?" zeptá se mě nadšeně a já se na něj zamračím.

"Nemluvíš? No, však neboj - ta klec tě po pár dnech donutí mluvit," řekne mi škodolibě, a pak se obrátí ke svým Ztraceným hochům.

"Svažte ji. Vracíme se do tábora," řekne a kluci začnou nadšeně výt a křičet. Protočím očima.

"Testosteron..." zamumlám si tiše pro sebe a sleduju, jak dva kluci podávají Panovi lano. Konečně se ocitnu nohama na zemi. Pan přejde s lanem v rukách za mě a začne mi za zády svazovat ruce k sobě. Udělá pořádný uzel a hrubým prudkým pohybem ho utáhne tak, až se mi drsné vlákna lana zaryjí do kůže.

"No, a můžeme vyrazit," řekne pak bezstarostně a vyjde zpoza mých zad.

"Felixi, postarej se prosím o naši návštěvu - ale nezkřiv jí ani vlásek," varuje ho pak a Felix se zašklebí.

"Ubližování mám totiž na tomhle ostrově na starosti já," řekne a vytvoří na obličeji doslova ďábelský úsměv, který způsobí, že mi srdce vynechá úder. Na zlepšení nálady mi ani nepomůže Felixův spokojený úsměv, který po tom Panově úšklebku nasadil. Pan zavelí, že vyrážíme a Felix mě hrubě chytne za paži, aby mě mohl vláčet s sebou.

"Holka pitomá. Měla si zůstat, kde si byla," prohodí tiše mým směrem. Já se na něj ani nepodívám a své oči upírám k cestě před sebou.