Ztracená holka ve Storybrooke (Peter Pan FF)

Já si tě najdu...

"Utáhni to!"

"Vždyť já se snažím-"

"Ne, udělej tam loďák! Zatraceně, Clary, jsi nějaká roztěkaná," vyčte mi otec a já se lehce začervenám.

"Pomiň," prohodím tiše a začnu pracovat na lodním uzlu. Jsem dneska vážně unavená. Včera jsme s Peterem dost ponocovali, přestože jsme věděli, že budeme ráno vstávat vážně brzo. A to jsem ještě ani nevěděla, že táta plánuje den na lodi. Už dlouho jsme prý nekontrolovali stav lanoví, a celkový stav naší milované Jolly Roger. Jindy bych byla z toho, že budu celý den ve svém druhém domově nadšená, ale dnes ne. Už jsem vypila 2 kafe, a zatím to vůbec nepomohlo. Asi umřu.

"Hotovo," oznámím a táta přijde zkontrolovat moji práci. S pozvednutým obočím se na mě podívá, zatáhne za můj uzel a ten se okamžitě rozváže.

"Zatraceně!" zakleju a rozhodím rukama. Sednu si na dřevěná prkna paluby a prohrábnu si vlasy. Táta sám uváže ten uzel - jednou rukou a hákem podotýkám - a pak si ke mně přisedne.

"Co je s tebou?" zeptá se a já pokrčím rameny.

"Jsem strašně unavená," přiznám se a podívám se tátovi do očí.

"Blbě se ti spí?"

"No... dejme tomu," zalžu trochu a uhnu pohledem. Myslím, že kdybych mu řekla, proč jsem dnes tak nevyspalá, do půl hodiny by na lodi místo vlajky visela Peterova hlava.

"Vím, o co jde..." řekne táta a já ztuhnu. 

"Jde o Pana,že?" zeptá se a já zalapu po dechu. Jsme.Totálně.V.Hajzlu!!!

"Poslyš, vím, že tě trápí to, jak se k Panovi chovám," začne táta a já zase úlevně vydechnu. Krize zažehnána.

"Ale zkus mě pochopit - Ten mizera udělal tolik špatných věcí! A jeho největším zločinem je, že se zamiloval do mé dcery. To mu neprominu asi nikdy-"

"Tati!"okřiknu ho se smíchem a praštím ho lehce do ramene. Táta pokrčí rameny.

"No co?"

"Poslyš, nechci být zlá, takže mi věř, že to, co teď řeknu, není mířeno proti tobě, ale jak to bylo s tebou a mámou? Máma, dcera Sněhurky a Krasoně, a ty, pirát, který býval zlý až do morku kostí..."

"To bylo jiné!"

"A v čem jako?" zeptám se triumfálně a táta se zamračí.

"Zatraceně. Proč musíš mít vždycky pravdu?" zeptá se nasupeně a já se zasměju.

"Nevím - prostě to tak je. A bylo by opravdu skvělé, kdyby ses na Petera nedíval, jako kdybys ho chtěl vykuchat svým hákem-"

"To nedělám!"

"Ale děláš! Pokaždé, co se k nám Peter odváží přijít!" odporuju mu a on nakonec lehce přikývne.

"Možná trošku moc mhouřím oči, no..."

"Podívej, tati, všichni už se přes fakt, že se máme s Peterem rádi celkem přenesli. Mohl by jsi to taky zkusit. Nesnesu, když se dvě mé životní lásky, nesnesou navzájem..." řeknu posmutněle a zadívám se na palubu. Táta je chvíli potichu a pak si povzdechne.

"No dobrá."

"Co?"

"Budu se chovat mileji. Ale nemysli si, že je teď pro mě součástí rodiny - pořád je to pro mě ten vetřelec, co mi ukradl moji holčičku..."