Ztracená holka ve Storybrooke (Peter Pan FF)

Panovo souhvězdí

Dám si do pusy poslední lžíci fazolí a spokojeně si oddechnu. Ani mi nedošlo, jak velký hlad jsem měla. Pan se po zkušenosti s tím chlápkem rozhodl, že bude lepší, když se utáboříme v lese, pár kilometrů od města. Je pravda, že o tom městě vůbec nic nevíme a bůh ví, co se tam děje po setmění. Mezitím co Ztracení kluci vařili a připravovali stany a oheň, Pan si mě vzal stranou do svého stanu a zasvětil mě do všeho, co zatím ví, což vlastně není moc. Ví, že Henryho někdo unesl, pravděpodobně aby se Panovi nějak pomstil a s pomocí ostatních byl schopen ho vystopovat sem, do toho podivného města. Do města, o kterém vůbec nevěděl, že vlastně existuje. A upřímně, nemůžu mu to mít za zlé – sama nechápu, kde se tady uprostřed ničeho vzalo město...

„No a zbytek už znáš, byl tam ten podivín, který mě napadl a..." Pan trhne rameny. Já se pohodlně opřu do své židle a nohy si dám na stůl. Pan na mě přimhouří oči.

„Stejně nechápu, proč na tebe jen tak zaútočil," podotknu a Pan mě upřeně pozoruje.

„Nezničil si tam něco? Nebo nesebral?" Panovi chvíli trvá, než mi odpoví, ale z jeho výrazu se nedá vyčíst, jestli mluví pravdu nebo ne.

„Ne. Šel jsem to tam jen prohledat, nevím, proč se na mě ten blázen vrhnul," řekne mi vyrovnaně a já pozvednu jedno obočí. Hádám, že mu budu muset věřit... Zatím.

„Fajn, přejděme na jiné téma," řeknu a sleduju, jak se Pan opře o opěradlo své židle.

„Jak si představuješ, že tady Henryho najdeme?" zeptám se ho vážně a Panovi se na obličeji vyrojí ten jeho typický pokřivený úsměv.

„Jednoduše – teda aspoň doufám," řekne a sáhne do jedné kapsy u své bundy. Pozorně sleduju malý lesklý předmět, který má v ruce.

„Henryho psací pero," řeknu tiše a neubráním se úsměvu. Pan přikývne.

„Hodlám udělat hledací kouzlo. Zítra až se připravíme na cestu jej provedu a půjdeme přímo za nosem. Nebo spíš," řekne a pozvedne pero lehce do vzduchu, „za perem," usměje se a já si odfrknu.

„Ten tvůj trapný humor mi teda nechyběl," podotknu kousavě a Pan se ušklíbne.

„Mě zase nechyběl tvůj cynismus," oplatí mi a já nakloním hlavu na stranu.

„Nejsem cynická."

„Jasně, ale za to si milá a zdvořilá," přisadí si Pan ironicky a já na něj přimhouřím oči. Pak se zvednu ze židle a protáhnu se.

„Pleteš se," řeknu mu klidně a vydám se ven ze stanu.

„Co když se pleteš ty?" zeptá se mě těsně před tím, než vyjdu ze stanu a já se zastavím.

„Kdybys mě znal, věděl bys, že se pleteš. Možná se tomu těžko věří, protože není moc lidí, co mě doopravdy zná," uznám a lehce natočím hlavu jeho směrem," ale je to pravda. Nemáš tušení o tom, jaká jsem," řeknu chladně.

„Třeba tě jednou poznám, když mi to dovolíš," prohodí tiše a já se zarazím.

„Je to tak. Možná že nevím, jaká jsi doopravdy, ale jedno vím jistě," řekne a sám se zvedne ze své židle," odháníš od sebe lidi pryč. Stavíš si tyhle zdi, hradby, aby se přes ně nikdo nedostal a nemohl ti ublížit," řekne tiše a já se bolestivě kousnu do rtu.

„To ty nemůžeš vědět," procedím skrz zuby.

„Ale můžu," řekne klidně a já se na něj znechuceně ušklíbnu.

„No jasně. Zapomněla jsem, že víš všechno," řeknu ostře a Pan zamrká.

„Už nikdy se mi nesnaž říct, kdo jsem. Nemáš na to nejmenší právo. Sám se schováváš za tu svou roli ‚Petera Pana, krutého a nemilosrdného monstra', ale lžeš tím sám sobě. Každý má svou zvláštní tvář, kterou ukazuje ostatním," řeknu mu se zatnutými zuby.