Ztracená holka ve Storybrooke (Peter Pan FF)

Hippocampus

"Dělej!" křiknu přes rameno a přeskočím nějaký balvan. Hned poté se sehnu, abych nedostala ránu do hlavy větví.

"A co asi dělám?" ozve se odpověď a chvíli po ní tlumená šustivá rána a pár nadávek. Uchechtnu se.

"Bacha, strom," podotknu a ozve se další nadávka. Se smíchem kličkuju mezi mohutnými kmeny dubů. Pomalu už mi dochází dech, ale konečně si všimnu kouzelné bariéry nedaleko před námi. Skoro zajásám, když mi najednou okolo hlavy proletí šíp a zabodne se do jednoho ze stromů. Tentokrát zanadávám já.

"Dávej bacha, ještě pořád po nás stř-" ani nedokončím větu, když ucítím ostrou bolest v noze a s výkřikem se odporoučím k zemi. Když se posadím, okamžitě se na nohu podívám a při pohledu na šíp hlasitě zakleju.

"Co je ti?" objeví se vedle mě Liam.

"Trefili mě," řeknu mu krátce.

"Nemůžu jít a už vůbec ne běžet... Co to vyvádíš?" začnu se ošívat, když mě Liam zvedne do náruče.

"Umřít tě tu přece nenechám," řekne zvesela a rozběhne se se mnou. Pevně se ho chytím a kontroluju situaci za námi. Naši pronásledovatelé jsou už dost blízko. Jeden z nich se napřáhne a já si všimnu lesklého předmětu v jeho ruce. Když se soustředím, poznám v tom předmětu bumerang, který je očividně ostrý jako břitva.

"Liame..."

"Co?" odbude mě unaveně a já sleduju, jak na nás házejí ten bumerang.

"K zemi."

"Co?"

"K ZEMI!" zařvu a Liam se na poslední chvíli zhroutí i se mnou na zem. Při pádu ucítím proud energie a úlevně si vydechnu. Jsme v Panově táboře, který je ohraničený magickou bariérou, aby nás nikdo neviděl, neslyšel a taky nenašel. Jsme v bezpečí. Když dopadneme na zem, uděláme několik kotrmelců jako jedno velké klubko a nakonec se zastavíme. Zaskučím vyčerpáním a bolestí. Liam, který teď leží na mě se zasměje.

"Zvládli jsme to," řekne spokojeně a já se uchechtnu.

"Nebylo to špatné, na tebe," uznám.

"To mi říkáš ty? Copak jsem já ten, kterého postřelili?"

"Vždycky se střílí nejdříve po tom silnějším..." podotknu kysele a Liam se znova rozesměje.

"Co se to tu děje?" ozve se najednou nad námi, a tak sebou oba cukneme. Pak pomalu zvedneme hlavy za tím hlasem.

"Postřelili mě," řeknu Panovi a Liam se rozesměje. Já se zazubím a Pan protočí oči.

"Co je na tom tak vtipného?" zeptá se otráveně, ale my se neobtěžujeme s odpovědí a dál se bavíme. Pan si povzdechne.

"Máte to, co jste měli přinést?" zeptá se pak a my se trochu uklidníme.

"Copak jsem tě už někdy zklamala?" zeptám se ho pobaveně a on na mě přimhouří oči.

"Jo, už jen svou existencí," odbude mě nevrle. Já se sladce usměju.

"Přece jen máme něco společného - ty totiž taky nestojíš za nic," řeknu a pokrčím u toho rameny. Liam se s chechtáním zvedne ze země a Pan ho zpraží varovným pohledem. Okamžitě zmlkne a pomůže mi na nohy - teda v mém případě na nohu.

"Tak bude to?" zeptá se netrpělivě Pan a natáhne ruku. Sáhnu do kapsy u mých kalhot a pomalu z ní vytáhnu nafialovělý krystal.

"Ty jsi ho celou tu dobu měla jen tak v kapse?" zeptá se mě s pozvednutým obočím Pan. Já se zarazím.