Ztracená holka ve Storybrooke (Peter Pan FF)

"Lhala jsem. Promiň. Lžu celkem často."

"Jak si se vyspala?" Otráveně zvednu pohled k Felixovi a ušklíbnu se. Nesmírně spokojeně mě pozoruje a svou holí zlehka ťuká na mou klec. Když mu neodpovím na jeho otázku, jen si odfrkne a mou klec odemkne. Pak mi naznačí ať vylezu. Nedůvěřivě se na něj zašklebím. Protočí oči.

"Dělej, Pan chce s tebou mluvit. Nemám na tebe celý den," řekne mi otráveně. Zamyslím se. Sice se mi za Panem moc nechce, ale představa toho, že vylezu ven a budu se moc protáhnout je vážně lákavá...

"Tak?" ozve se znovu netrpělivě Felix a já opravdu vylezu z klece ven. Okamžitě se začnu protahovat a slastně u toho předu. Když jsem docela protažená, Felix jen zavrtí hlavou, chytne mě za paži a táhne mě za sebou hustým porostem. Já se rozhlížím kolem sebe. Tohle by nebyla špatná možnost k útěku. Felixe bych zvládla levou zadní a pak by jen stačilo běžet jako o život.

"Neloudej se," okřikne mě Felix a stiskne mou paži silněji. Přidám do kroku.

"Jaké to je?" zeptám se najednou a Felix se na mě zaraženě podívá.

"Co myslíš?" zeptá se mě zaskočeně. Já pokrčím rameny.

"Ptám se, jaké to je, dělat Panovi rohožku," upřesním klidně a Felix se na mě otráveně podívá. Já se naopak zazubím.

"Nejsem ničí rohožka," řekne mi a já si odfrknu.

"Tak cvičená opice - to je fuk. Jaké to je?" dorážím na něj. Neodpovídá.

"Asistuješ mu furt? Třeba když jí nebo když jde na záchod? Držíš mu u toho-" nedokončím větu, protože se Felix bleskurychle otočí a prudce si mě k sobě přitáhne za mou ruku. Podívám se přímo do jeho ocelově modrých očí, ze kterých teď lítají blesky nenávisti. Spokojeně se pousměju.

"Ještě slovo, a přísahám, že se ti něco stane," procedí skrz zuby a mrazivě mě pozoruje.

"Sám víš, že to není pravda - musel by ses zodpovídat Panovi. A oba moc dobře víme, jak to mezi sebou máte, že?" vysměju se mu přímo do obličeje a on mě od sebe zase odstrčí. Pak se rozejde a táhne mě za sebou. Po chvíli tiché chůze se objevíme v táboře Ztracených kluků. Většina z nich ještě polehává, protože byly vzhůru dlouho do noci. Pár z nich je už však vzhůru. Někteří trénují, jiní snídají. A pak jsou tu ještě jiní dva, kteří o něčem diskutují s Panem. Felix bez okolků dojde až k Panovi a těm dvěma klukům.

"Pane," osloví ho. Pan se na něj otočí a při pohledu na mě pozvedne obočí.

"Vypadáš příšerně. Co takhle se učesat nebo tak něco," zeptá se mě pohoršeně. Pousměju se.

"Pane - kde je tvé slušné vychování? Já sice Felixe taky nesnáším, ale takhle zlý na něj být nemusíš," řeknu s předstíranou lítostí v hlase. Ti dva kluci se tiše zasmějí a Felix po mě střelí pohledem. Funí jako býk. Pan se postaví mezi něj a mě.

"To by stačilo. Díky, Felixi. Můžeš jít," řekne mu a tím mu taky naznačí, ať na mou předchozí narážku radši nereaguje. Felix jen rychle přikývne, věnuje mi znechucený pohled a odejde. Pan se zhluboka nadechne a pak vydechne.

"Začínají mi chybět ty chvíle, kdy jsi nemluvila," řekne mi, když se na mě otáčí. Pokrčím rameny.

"Jsme tedy domluveni?" otočí se Pan na ty dva kluky. Ti jen přikývnou. Pan se spokojeně usměje a znovu se na mě podívá. Něco v jeho výrazu mě zneklidňuje.

"Jsem to ale nezdvořák - ani jsem vás neseznámil!" řekne najednou a já ho ostražitě pozoruju. Pan ukáže na prvního z nich. Je asi tak o dva roky starší než já. Je o něco vyšší, má černé vlasy a bledší pleť. Je dobře stavěný a první věc, kterou na něm zaregistrujete jsou jeho výrazně modré oči.