Ztracená holka ve Storybrooke (Peter Pan FF)

Zelena

Pomalu otevřu oči a rozhlédnu se. Pak mě zarazí dveře mé klece - jsou otevřené. Znova se nedůvěřivě rozhlédnu. Co to má být? Nějaký test? Nebo možná hra - vylezu, pokusím se utéct a oni mě budou nahánět. Anebo mě někdo vážně pustil...

"Jo, to určitě," řeknu si tiše pro sebe a odfrknu si. Nehodlám Panovi udělat tu radost. Na druhou stranu pýcha předchází pád. Tohle sice bude bouda, ale kdybych měla dostatek štěstí, mohlo by se mi podařit zmizet... Když na to půjdu chytře a nebudu riskovat, mohla bych...

"Už jsi vzhůru?" ozve se a já sebou trhnu. Střelím pohledem napravo a lehce se ušklíbnu.

"To ty jsi otevřel tu klec?"

"Jo." Ani jsem si ho předtím nevšimla! Musel se schovávat za stromem nebo tak něco.

"A celou tu dobu tu čekáš, až se proberu?" Chvíle ticha.

" V podstatě. Jednou jsem musel na záchod," řekne mi a já se ušklíbnu.

"Mohla by jsi už prosím vylézt ven? Máme práci."

"My?" zeptám se zmateně, když se po čtyřech šourám ven z klece.

"Jo, my a pár dalších kluků."

"A co je to za práci?" zeptám se a on se poškrábe ve svých hnědých vlasech.

"Pan potřebuje sehnat nějaké byliny. Neptej se mě na co, protože to nevím a ani to vědět nechci," vyhrkne, když se nadechuju k otázce.

"Hmm..." zamručím jen.

"Tak pojď, musíme jít," pobídne mě a já se za ním ochotně vydám.

"Hele, Henry?"

"No?"

"Kdo všechno s námi jde?" zeptám se ho. On po mě střelí pohledem.

"To nevím. Pan mi nic neřekl. Jen, že tě mám vzít s námi."

"Proč?" zeptám se zmateně a Henry pokrčí rameny.

"To nevím. Asi se dobře vyspal. Tedy, pokud vůbec spal," řekne mi a já se zarazím.

"Proč by nespal?" 

"To nevím, ale často, když se v noci náhodou vzbudím, ho vidím bloumat po okolí. Když tak nad tím uvažuju, neviděl jsem ho spát už fakt dlouho," nadhodí zamyšleně. Vejdeme do tábora, kde je už zase živo. Plno kluků tady pobíhá se zbraněmi a vříská jak parta paviánů. Henry si toho nevšímá a vede mě k jednomu z těch větších stanů, co tu mají postavené. Vejdeme dovnitř a pohled mi okamžitě padne na menší skupinku, která se baví u nějakého stolu. S Henrym dojdeme přímo k nim.

"Henry!" řekne jeden z nich potěšeně a na to se na nás otočí i ti ostatní. Navážu oční kontakt s párem výrazně modrých očí a zazubím se. Pak si ale vzpomenu, že včera nad námi jeho tým vyhrál, a tak mi můj úsměv zase zmizí.

"Clarriso," osloví mě a já se zamračím.

"Stačí Clary," řeknu mu a on se uchechtne.

"Tak dobře. Co rameno?" zeptá se mě pobaveně a kývne u toho směrem k mému rameni, které včera prostřelil šípem.

"Nic co by se nedalo zvládnout," řeknu mu bezstarostně a tentokrát se na mě zazubí on.

"Vidím, že už jste všichni," ozve se za námi a všichni zpozorní. Já se ani neobtěžuju otáčet - ten pohrdavý hlas bych poznala snad všude.

"Nejdříve bych rád pogratuloval včerejšímu vítěznému týmu," prohodí, když obchází stůl a Liam a asi další dva kluci, kteří byli v jeho týmu zajásají.