Ztracená holka ve Storybrooke (Peter Pan FF)

Krevní slib

Vztekle jsem hodila svůj vak na zem a nabrala si misku ovesné kaše. Pan je sice kolosální hňup, ale jedno se mu musí nechat - jeho kouzla jsou fakt super, protože za celou tu dobu co s ním cestuju jsem ani jednou nezažila hlad. Budu si muset sbalit na cestu nějaké ovoce, chleba, sýr a sušenky. Nespala jsem celou noc, protože jsem se až do rána rozhodovala, jestli zůstanu nebo odejdu. Na jednu stranu bych se ráda vrátila, protože v táboře je to o dost bezpečnější, mohla bych se tam porozhlédnout po svém bratrovi, a navíc bych se denně nemusela znechucovat nad Panovým kyselým ksichtem. Na druhou stranu by to mohla být v táboře nuda a... A s Panem mě čeká dobrodružství - a já miluju dobrodružství. Vlastně i nebezpečí. Něco mi říká, že to byl hlavní důvod toho, proč jsem nakonec s Panem šla. Jenže rodina je přednější. Musím najít svého bratra a navíc nehodlám za Panem lítat jako odkopnuté štěně. Jestli jsem pro něj tak postradatelná, tak ať mu ten jeho nevrlý zadek zachraňuje někdo jiný. Kandidátů je tu dost.

"Pomalu. Jsou tu i ostatní, co by se rádi najedli," ozve se za mnou zvesela, když si balím nějaká jablka.

"Jsem si jistá, že kuchařka Pan při nedostatku něco přidělá," odpovím s úšklebkem a zvednu pohled k velmi známému páru bleděmodrých očí. Liam se uchechtne a s úsměvem se zakousne do jablka. Při pohledu na můj vak se však zarazí. Nasucho polkne.

"Ty-"

"Odcházím," přeruším ho a sleduju jeho nechápavý pohled.

"Ale proč? Vždyť Pan-"

"Pan mi může políbit ty víš co," podotknu jedovatě a Liam se neubrání smíchu.

"On sám neví, co se mnou. Celé dny mě otravuje, provokuje a dělá, jako kdybych byla nějaký otravný hmyz. Už mě to unavuje a když mi teď dal možnost odejít, nevidím důvod, proč zůstávat. Dal mi jasně najevo, že mě tu nechce a já se nehodlám cpát tam, kde mě nepotřebují." Liam pomalu přikývne a zachmuřeně pozoruje nakousnuté jablko.

"Takže mě tu s tím nafoukancem necháš? Srabe," řekne mi a zašklebí se. Já se zasměju.

"Já nejsem srab - neutíkám!"

"Jo, to si namlouvej," pošklebuje se dál a já se smíchem zavrtím hlavou. Když se na něj znovu podívám, dojde mi, že ho asi vážně mrzí, že odcházím. A abych byla upřímná, mě taky. Za těch pár dní jsem si na Liama dost zvykla. Všechny ty úkoly a mise, noční hlídky, tancování u ohně a věčné vtípky, které vždycky tak nějak směřovaly na Pana - ať už očividně nebo nenápadně. Liam byl pro mě přesný protiklad Pana. Pokaždé, když mě něco z Panova chování vytočilo, Liam mi vždycky dokázal spravit náladu. Byli tak trochu jako jing a jang.

"Buď opatrná," řekne mi Liam a k mému překvapení mě obejme. A mě to k ještě většímu překvapení nepřijde vůbec divné. Cítím se u něj v bezpečí. Kdybych to měla k něčemu přirovnat, je to jako když mě objímá můj bratr.

"To spíš ty, teď už tady nebudu, abych za tebe řešila ty tvoje průsery," podotknu, když se pustíme a já zvednu ze země svůj vak. Liam pohrdavě prskne.

"Co to plácáš? To já vždycky zachraňuju tebe. A vůbec, nechtěla si už jít?" zeptá se mě kousavě a já se zasměju.

"Neviděl si Henryho? Chtěla jsem se s ním rozloučit," zeptám se a Liam zavrtí hlavou.

"Ne, ale můžeš zkusit zkontrolovat jeho stan. A jestli není tam tak pláž - někdy si ráno přivstane a jde na procházku," poradí mi a já vděčně kývnu.

"Tak zatím," houknu ještě přes rameno a vydám se směrem ke stanům. Mohla bych odejít i bez rozloučení, ale asi by mi to bylo líto. S Henrym jsem se taky dost spřátelila a v hodně věcech si rozumíme. Jsem zvědavá, s kým teď budu po večerech kreslit Panovy karikatury. V tom je totiž Henry mistr. Jeho výtvory mě vždycky dovedly složit k zemi. Nikdy nezapomenu na Panovu karikaturu se srostlým obočím, naštvaným výrazem a obříma ušima, ze kterých stoupal dým. Ten dým měl opodstatnění. Asi tak před týdnem jsme potkali pár víl. Byli celkem milé, ale jen do chvíle, než otevřel pusu Pan. Řekněme, že se nechoval zrovna slušně a ony ho za trest začarovaly. Další dva dny Panovi stoupal z uší dým a nemohl se toho zbavit. Velký Pan s tou svojí magií, a neumí zrušit jedno vílí kouzlo. Nebyl z toho nadšený, za to mi ostatní ano. Bylo to fakt super, protože jsem díky tomu dýmu vždycky měla přehled o tom, kde je. Tiše se zachechtám a nakouknu do Henryho stanu. Jeho spolubydlící tam oba jsou, ještě leží, ale Henry nikde. Na chvíli mě zarazí, jaký nepořádek Henry ve své části stanu má. Deka a polštáře rozházené, jindy úhledná kopka knížek rozsypaná a na zemi vylitá láhev s vodou. To je na Henryho dost zvláštní, protože zrovna on si na pořádek doopravdy potrpí. S nakrčeným obočím vyjdu zase ze stanu ven a vydám se směrem k pláži. Začínám být trochu nervózní. Kolem našeho tábora je clona a ochranná bariéra, takže se Henrymu nemohlo nic stát. Ale co když...