Ztracená holka ve Storybrooke (Peter Pan FF)

Historie se opakuje

Nechápu, co to se mnou je. Co se mi honilo hlavou, když jsem jí složil krevní slib? Měl jsem se na ni vykašlat. Měl jsem jí prostě poslat pryč. Vlastně jsem ji vůbec ani neměl brát s sebou na tuhle podělanou výpravu. To bych ale nebyl já, abych se nenechal unést. Uznávám, byla to ode mne slabost, ale už dlouho se v mé blízkosti neobjevil někdo nový... Ano, jsem se svým životem spokojený - plno lovu, her, dobrého jídla a dokonce i dobrých přátel... Ale potřeboval jsem změnu. Nevěděl jsem sice, že ta změna bude mít dlouhé blond vlasy a oči barvy moře, ale darovanému koni na zuby nehleď, no ne? O to teď každopádně nejde. Jde mi o to, že jsem jí složil krevní slib a teď ho chtě nechtě musím dodržet. To zahrnuje i záchranu Henryho. Samozřejmě, že jsem jí lhal o tom, co se s ním stalo - jinak by neodešla. A já zrovna teď potřebuju, aby se ode mě držela, co nejdál. Nemůžu se na ni ani podívat. To, co se stalo tehdy večer na pláži... Jak blízko byla, jak se zasněně dívala na ty tvory, jak se pak podívala na mě... Jako by mi začínala rozumět, poznávat mě. To se ale nesmí stát. Nesmím ztratit kontrolu. Můj život se točí okolo výprav, magie a moci. Nemůžu si dovolit rozptýlení nebo snad dokonce... To je jedno. Prostě je dobře, že je pryč. Vyčistím si hlavu, znovu vztyčím své obranné zdi a vše se vrátí do starých kolejí. Je pryč, pravděpodobně kilometry daleko. Už není moje starost. Kdo ovšem mou starostí zůstává je Henry. Clary měla pravdu, někdo ho unesl. Netuším kdo, ani jak a ani proč, ale hádám, že to má co dělat se mnou. Někdo se chce skrze něj dostat ke mně. Proč by po sobě jinak únosce zanechával tak jasné stopy? Nestálo mě nejmenší úsilí sebrat skupinu Ztracených kluků a nechat je stopovat Henryho, protože ho očividně někdo táhl džunglí, a to dost neopatrně. Už jsme na cestě asi přes hodinu a stále jsme ho nenašli, ale musíme už být zatraceně blízko. Snad bude Henry v pořádku - přece jen, dal jsem slib...

"Pane," ozve se Liam zepředu, a tak zaženu své poslední myšlenky a vrátím se do reality. Kývnutím hlavy ho pobídnu, aby mluvil.

"Stopa tady končí," řekne mi a já vycítím v jeho hlase lehkou zmatenost. Zamračím se.

"Končí?" zeptám se a Liam přikývne. Pak si olízne rty a odhodlá se k dalším váhavým slovům.

"A... Vypadá to, že jsme narazili na nějaké..." nedokončí a znovu se koukne před sebe skrz keře. Jelikož nevidím, co on, netrpělivě si odfrknu.

"Co? Tak už mluv, sakra," neudržím se a zavrčím na něj. Liam se na mě znovu podívá.

"Vypadá to tu jako město," vydechne tiše a já ho nevěřícně pozoruju.

"Město?" zopakuju zmateně a přispěchám k němu. Roztáhnu křoví před sebou a strnu. Opravdu to tu vypadá jako město, avšak... Opuštěné. Vidím rozbité výlohy obchodů, opuštěná auta, rzí pokryté dětské prolézačky, zpola rozbořenou hodinovou věž radnice...

"Jak je to možné?" šeptnu si spíše pro sebe, ale Liam přesto zareaguje.

„Já nevím..." odpoví mi tiše a já svráštím obočí. Žiju v Zemi Nezemi už hodně dlouho, já... Já si vlastně ani nepamatuju jak dlouho... Ale Země Nezemě je ostrov. Vždycky byl, znám každý jeho kout a tohle město jsem v životě neviděl. Není možné, abych si jen tak nevšiml tohohle!

„Pane?" ozve se vedle mě, ale já neodpovídám. Musím uvažovat, což mi jde zrovna v tuhle chvíli více než pomalu. Pořád nemůžu uvěřit tomu, co vidím před sebou. Město. Je tady zapomenuté město a já o něm celou tu dobu nevěděl. Nedává mi to vůbec žádný smysl, v hloubi duše vím, že znám svůj ostrov. Znám jeho každičké stéblo trávy. Tohle tu nemá být, nepatří to sem.

„Pane...?"

Něco je špatně. Města se nemůžou jen tak ze dne na den objevit, něco je tu sakra špatně...