Změna je život? ✔

*{10}* - nová růžová verze

Nová růžová verze speciálně pro Vás, kteří jste nechtěli nic smutného a radši dáváte přednost něčemu sladšímu 😍🍫🍰

***

Nakonec se všechno jako nějakým zázrakem dělo přesně tak, jak si Marinette do podrobna naplánovala. Zazvonilo na minutu přesně podle třídních hodin nad tabulí, vyučující si sbalil své saky paky a radši v tichosti odešel, všichni se vyhrnuli ze třídy, jen nový Adrien šel jako obvykle mezi posledními, což dívence zrovna hrálo do karet. Jakoby se jí to někdo tam nahoře snažil usnadnit.

V davu žáků všech možný tříd od prváků až po čtvrťáky si od něj udržovala odstup několika desítek metrů, aby to nebylo nějak nápadné. Díky svému malému vzrůstu musela cupitat po špičkách, aby viděla na blonďákův, teď už vlastně brunetův zátilek. Z každého strany do ní někdo surově strkal, a tak po jednom obzvláště bolestivém úderu do levého boku zakňučela, tisknoucí si oběma rukama bolavé místo, a na moment spustila chlapce z očí.

Když opět zvedla zrak, už jej neviděla. Před očima se jí míhali chlapci i děvčata různého věku, ale Adrien mezi nimi nebyl. Modrovláska se za chůze usilovně rozhlížela do všech stran, krk si mohla ukroutit, přesto jej neviděla. Párkrát dokonce i zvolala modelovo jméno, ovšem se jí nikdo neozval. Pochybovala, že ji volaný vůbec slyšel. V duchu si pro sebe tiše nadávala, protože přece profesionální stalker by neudělal tak hloupou chybu, aby spustil zrak ze svého objektu zájmu. Holt z ní asi nebude profesionální stalker.

Zástup žáků ji vyplivl u vchodu školy a ona se ocitla sama.

Chvíli tam zmateně postávala a dezorientovaně se rozhlížela, moc dobře si uvědomovala, že Adrien se jí někde jednoduše ztratil a ona už ho nenajde. V tom zástupu minimálně sedmi set studentů to ani nešlo. Její pečlivě promyšlený plán selhal hned v začátcích.

„Co si sakra myslíš, že děláš? Ty mě snad špehuješ?!" ozval se zničehonic celkem podrážděně hrubý hlas odněkud za dívčinými zády. Marinette se zarazila a než se stihla vůbec otočit a pronést pár slov na svou obranu, popadl ji dotyčný za pravou ruku a už ji vláčel někam pryč. Když se její studená a nervozitou trošku zpocená dlaň setkala s chlapcovou, projel jí příjemný nápor tepla, a tak se místo vzdoru jen poťouchle usmála. V brunetovi, který ji momentálně vláčel někam do tramtárie za roh školy, totiž poznala Adriena.

„Seš snad krom toho, že seš asi psychicky narušená, ještě i úplně hluchá?! Odpověz, ty blbko!" křikl na ni přes rameno a rázoval si to do neznáma dál. To ale drobnou dívku namíchlo. Nikdo o ní nebude říkat, že je psychicky narušená a už vůbec, že je blbka! Tohle si líbit nenechá! Ne a ne!

„Jaká blbka?! Jaká psychicky narušená?! Jedinej, komu z nás dvou pravděpodobně hráblo, jsi ty! To ty mě tu v podstatě nedobrovolně unášíš někam do háje nad Labem!!! Já si chtěla jen normálně promluvit, idiote!" zaječela na něj nazpátek bez jakýchkoliv servítek a snažila se mu vytrhnout ze sevření. Bohužel ji ale držel moc pevně.

„Tak normálně promluvit, jo?" začal už o poznání klidnějším hlasem. Asi vycítil, že s hysterickou Mari si není radno zahrávat. „A o čem jako sis tak chtěla pr-" pokračoval model, ale už nedořekl, protože z rychlé chůze najednou prudce zastavil. Dívka za ním to nečekala, zakopla o jeho nohu v kožené značkové botě. Její vlastní nohy se jí zamotaly, tvrdě narazila ramenem do chlapcových svalnatých zad, a jelikož to ani jeden z nich neustál, zřítili se na jednu hromadu na špinavý chodník.

Chvíli z nich byla jen propletená změť nohou a rukou, později už bylo zřetelně vidět, kdo je kdo. Adrien byl nahoře, rukama se opíral o zem v místech vedle modrovlásčiny hlavy a jen strnule zíral pod sebe. Marinette na tom byla podobně, ležela na zádech, jen se jí jako bonus po tváři rozléval sytý ruměnec. Dívali se na sebe a ani jeden z nich se neměl k nějakému činu. V tom ji to napadlo.

Zvedla obě ruce a opatrně do nich uchopila modelův obličej. Potom, než stihl vyděšený chlapec jakkoliv protestovat, pevně stiskla víčka k sobě a skoro až dětinsky přiložila své rty na ty druhé. Dvoje rty nalepené na sobě, jeden pár modrých očí pevně zavřený, druhý pár zelených v šoku rozevřený dokořán.

Nějakou chvíli se nic nedělo, jenže pak Adrien začal spolupracovat. Jakoby se v něm něco zlomilo, mohl zase jasně uvažovat a cítil, že to, co právě dělá je správné. Z prstenu na levé ruce mu vyletěl malý fialový motýl a on se mohl naplno uvolnit.

Na chodníku uprostřed města lásky ležela drobná modrovlasá dívka a nad ní na kolenou klečel blonďatý chlapec v bílé košili. Oba oči zavřené, mysl zamlženou láskou, rty spojené ve sladkém prvním polibku.

V polibku z pravé lásky. A ta přece dokáže zlomit i tu nemocnější kletbu.

Tak to bylo správné...

❤️ KONEC č.1 ❤️
~ 783 slov ❤️