Změna je život? ✔

*{10}* - původní drastická verze

Doporučení: Připravte si papírové kapesníčky 😥

***

Poslední hodinu šlo všechno podle plánu - zazvonilo a studenti se téměř okamžitě vyrojili ze třídy jako roj rozzuřených sršňů, jenže pak se její plán začal sesypávat tak trochu jako domeček z karet. Místo toho, aby její cíl, pohledný chlapec, který se za noc změnil nejenom z blondýna na bruneta, ale až úplně k nepoznání, odcházel ze svého místa v lavici mezi posledními jako obvykle, vyběhl ze třídy první. Jakoby jí to někdo tam nahoře chtěl co nejvíce ztížit.

Drobná dívka tedy musela značně hýbnout kostrou, aby chlapce dohnala, přesto se jí to ale na jejích krátkých nožkách nedařilo. Očima hypnotizovala tmavovlasý zátylek několik desítek metrů před sebou. Na chodbách se totiž utvořily velké davy studentů různého věku a pohlaví, z nichž každý se strkal směrem k východu, a Marinette měla co dělat, aby se svým nízkým vzrůstem neztratila modela z očí.

,,Adriene! Adriene!" volala modrovlasá dívenka, když se pomocí ostrých loktů prodírala tou ohromnou masou těl a teď se nacházela jen pár metrů od něj. Jmenovaný se otočil, střetl se pohledem s Marinette a ve tváři měl na chvíli skoro až provinilý výraz. Vzápětí ale přidal do kroku a otočil hlavu zpět před sebe tak rychle, že dívka uvažovala, jestli se jí to jen nezdálo.

Musela tedy vlivem okolností přistoupit k drastičtějším opatřením - rozběhla se davem a strkala úplně do všech, jen aby jí uhli z cesty. Když už si konečně proklestila cestu až k onomu chlapci, na nic nečekala a popadla jej za ruku. Za ruku s černým prstenem.

„Adriene, co se ti to stalo? Proč ses tak změnil? Co se stalo s tvými vlasy?" chrlila ze sebe jednu otázku za druhou. Adrien se otočil a probodl ji pohledem, že kterého přímo odkapávala nenávist. Pro modrovlásku to bylo jako jedovatý trn přímo do srdce. Skoro fyzicky cítila tu bolest.

„Tobě do toho rozhodně nic není! A okamžitě mě pusť, ty blbko!" zakřičel na ni v odpověď a snažil se jí vytrhnout svou ruku ze sevření. Jakmile to Marinette slyšela, do očí jí vhrkly slzy. Tohle nebyl ten Adrien, kterého znala, kterého milovala. A to ji bolelo, nejen psychicky, ale i fyzicky.

„Co se to s tebou stalo? Adriene, tohle nejsi ty!" vzlykla, když se jí chlapec stále pokoušel vykroutil. Ne nějak ohleduplně, normálně tou rukou škubal jako by měl padoucnici a tím pádem třásl i s drobnou modrovláskou.

„Bože, fňukáš tu jak malý děcko! Jdi ode mě, ufňukánku!" uchechtl se posměšně se zlobou v zelených očích kluk, který byl pro Marinette vším. Byl pro ni celým světem, byl její život. Milovala ho, proto ji jeho slova zraňovala. Skoro ji trhala vejpůl. Bylo toho na ni moc. Z očí jí tekly slzy jako hrachy, srdíčko se jí svíralo.

„A-adriene, proč?" rozklepala se dívka. Přes slzy skoro neviděla a pro vzlyky málem nemohla dýchat, hrdlo sevřené úzkostí.

„Neřvi a už mi sakra dej pokoj! Neslyšíš?! Nech mě být!" zařval Adrien rozlíceně jako nějaký mrzutý lev a škubl rukou tak silně, až se Marinette vytrhl. Už se skoro začal vítězně smát, že se jí konečně zbavil. Tu si ale koutkem oka všiml, že se přetahovali zrovna na vrcholku schodů a modrovláska tak zvláštně balancuje na špičkách. Proč, říkal si.

Její tělo se kymácelo zepředu na zád, až nakonec neudržela rovnováhu a přepadla dozadu, oči vytřeštěné šokem a strachem. Adrienovi se v mozku něco sepnulo a už natahoval ruku, tu ruku, za kterou ho před pár okamžiky držela, ruku s černým prstenem, aby jí zachytil. Jenže bylo pozdě, jejich ruce se o kousek minuly. Dívka padala a padala, chlapec ústa otevřené v němém výkřiků. Oběma se nahrnuly slzy do očí.

Ozvala se mohutná rána. Tělo se tvrdě setkalo s podlahou. Model si s lesknoucíma klestil cestu k bezvládnému tělu - vypadala skoro jako Sněhurka, oči zavřené jakoby jen spala a čekala na princův polibek. Až na jeden detail - hlavu měla zkroucenou v nepřirozeném úhlu a kolem ní rozprostřené tmavé, modré vlasy jako svatozář.

Bylo pozdě, zlomila si vaz. Byla mrtvá, ať už chtěl nebo ne. Něco se v něm zlomilo a on si to všechno začal plně uvědomovat. Začal vnímat tu bolest, která se mu rozlézala po hrudi jako mor, jako jedovaté černé vdovy. Z prstenu vyletěl tmavě fialový motýl a mířil někam do neznáma.

Jeho láska mu ležela bledá, mrtvá v náručí a mohl za to on, jen a jen on. Zabil ji...

Po tvářích se mu kutálely hořké slzy, ramena se mu třásla. Srdce jej neuvěřitelně bolelo, jakoby s ní zabil i kousek sebe samého. Z hrdla se mu vydral nelidský výkřik plný zoufalství a utrpení.

Bylo pozdě. Zabil ji...

❤️ KONEC č.2 ❤️
~ 769 slov ❤️