Zrádná mysl [Doctor Who FF]

Kapitola šestá

 Místo řešení problému, který se ani jako problém nezdál, seděli na chladných tmavých kamenech nad vodní nádrží a mluvili. Vlastně jenom pokládali otázky a ten druhý odpovídal – nejčastěji ano a ne. Popravdě Samael pokládala otázky a Doktor na ně odpovídal.

S vyvalenýma očima se dívala před sebe, lokty si opírala o stehna a snažila se vstřebat to, co je Doktor vlastně zač.

„TARDIS je ta budka," zamumlala.

„Ano," odpověděl Doktor.

„Cestuje vesmírem a časem."

„Ano."

„A vy nejste člověk, ale Pán času z planety..."

„Gallifrey."

„A kde se objevíte, tam je nějaký problém s mimozemšťany, který Vy řešíte."

„Většinou," pokrčil nad tím Doktor nenuceně rameny. Díval se na vodu, lehce se mračil, byl zklamaný, že to nebylo ve vodě.

„Takže naše štěstí nějaký mimozemšťan způsobuje?" otázala se ho, otočila k němu hlavu a dívala se na něho nejistě. Nedůvěřivě, ještě více než předchozího dne.

„Buď to, anebo nějaká mimozemská technologie. Určitě za tím bude něco víc. Nikdo přeci neudělá lidi šťastným, aniž by měl postranní úmysly," zamumlal Doktor v odpověď.

To Samael trochu vyděsilo. Město, ve kterém žila, mohlo být nejspíše obklopeno jakýmisi mimozemšťany, kteří si za štěstí vybírali kdo ví jakou daň, kterou se jim ještě nepodařilo objevit. Jedna její část si říkala, že pokud se zatím nic neobjevilo, mohlo by to tak zůstat, ale druhá polovina si přála, aby to Doktor vyřešil a nehrozilo žádné nebezpečí.

Doktor ji nechal bloumat. Rozhlížel se po okolí, lehce podupával špičkami bot, prsty bubnoval o svá kolena a čekal, než se dívka vzpamatuje, aby mu mohla říct, co našla. To se stalo o pár minut později, když si dlouze povzdechla a přitáhla si tašku blíže k sobě.

„Můžu Vám tedy ukázat...-"

„Pojď mi to ukázat v TARDIS!" vyhrkl Doktor. Venku bylo sice příjemně, ale stále trochu chladno a vadilo mu, jak mu slunce svítí do obličeje.

Vyskočil na nohy, několika kroky se dostal do TARDIS, která stála uprostřed lesní cesty a nechal otevřené dveře.

Samael se zvedla krátce po něm, přeměřila si nedůvěřivým pohledem budku, jednou ji obešla a zakroutila nad tím nechápavě hlavou. Větší zevnitř, řekl jí. Byla to jejich technologie, bylo to něco, co lidstvo nemohlo dokázat ještě tisíce, možná miliony let. Nemohla to pochopit. Ale také nemohla pochopit, že právě mluvila s mimozemšťanem.

Šla za ním, zavřela za sebou dveře a přešla k řídícímu panelu, kde už stál Doktor s rukama založenýma na prsou.

„Tak tedy...?" otázal se nenápadně Doktor.

Samael bez dalších slov vytáhla ze své tašky tři papíry s černým textem a černobílými obrázky. Bez jakýchkoli slov je podala Doktorovi a pustila se do krátkého vysvětlování.

„Před osmnácti lety bylo stoleté výročí města. Vzešlo odtud dohromady pět významných osobností, tudíž město nechalo udělat pět jejich soch a rozmístilo je po městě. Jedna stojí na náměstí ve středu města a čtyři na kraji. Když si na mapě označíte jejich umístění, dohromady se spojí v kříž. Napadlo mě, že by třeba..." Cítila, jak se červená. Tahle hloupá teorie jí napadlo už předchozího dne, kdy si myslela, že je Doktor obyčejným člověkem a v mimozemšťany nevěřila.

„Vysílače," zalapal Doktor po dechu. Bleskurychle přejel očima po všech papírech, vrazil je Samael do rukou a přešel k jednomu monitoru, na kterém naskočila mapa města. „Kde jsou ty sochy?!" vyhrkl na ni a natočil obrazovku k ní.

Samael se chvíli rozhlížela. Poté prstem nejistě dloubla do středu plánu, kde se rozkládal šedý plac. „Tady je socha zakladatele," zamumlala. Očima přejížděla po hranicích města a zastavila se až u budovy s bílou klenutou střechou. „Sportovní hala, tady byl ten... Nevim jeho jméno, ale je to basketbalista. To je stejně jedno," zamumlala si poslední větu pro sebe.

Třetí socha se nacházela v lesním parku, čtvrtá u obchodního centra. „Čtvrtá je kousek od nás. Na kraji téhle stezky," mimoděk ukázala za sebe a také dloubla do obrazovky. Kde se dotkla prstem, tam se objevil červený flek, které nakonec Doktor spojil. Ne jenom křížem, ale také sochy po obvodu.

„Objímá to celé město. Mohl by to být nějaký druh vysílače," mumlal si zamyšleně pod vousy. „Ta jedna je nedaleko od nás, říkalas?" zajímal se.

„Jo, je to tak půl kilometr za námi," odpověděla a opět ukázala tím směrem.

„Hm, ne, moc daleko, budeme tam tak za pět sekund, řekl bych." A s tím zatáhl za páku, země pod nimi se opět pohnula a Samael se zvedl žaludek. Už to však bylo lepší než to předchozí.

•••

Netrvalo to o moc déle než těch pět vteřin. Z modré budky vyskočili jenom o půl kilometr dál, několik metrů od světle šedé sochy na širokém podstavci. Patřila přírodovědci, který se proslavil hlavně ve světě, před pár lety však zemřel. Na mosazném plátu uprostřed podstavce měl napsáno několik informací o jeho práci a životě, to však Samael a Doktora v té chvíli nezajímalo.

Zatímco Samael stála opodál, Doktor sochu obcházel, prohlížel si ji, zkoumal a nakonec i vytáhl sonický šroubovák, aby odhalil její taje.

„Vápenec," zamumlal si Doktor pod vousy a přešel k Samael.

„Co jste říkal?"

„Vápenec. Je to vápencová socha," vysvětlil.

„A co je ta věc ve Vaší ruce?" zajímala se dívka, která měla už nějakou dobu sedět ve školní lavici.

„Tohle?" Doktor zvedl svůj šroubovák do výše hlavy, otočil si ho mezi prsty a dodal: „Sonický šroubovák. Šikovná věcička."

„A co jste zjistil? Je to nějaký... vysílač?"

Doktor posmutněle zakroutil hlavou. „Měli bychom ještě zkontrolovat ty ostatní sochy, ale tohle se tváří jako obyčejná a ničím zajímavá socha. Přemýšlej dál. Co je v tomhle městě maximálně dvacet let, co by mohlo být nezvyklé, mimozemské a bolestné? A ještě zajdeme do obchodu. Mám hlad. A pak se půjdeme podívat na magistrát, pojď," popohnal ji rukou zpátky k TARDIS, ale Samael stála na místě.

V očích měla nechápavé otazníky. „My?" nechápala.

Doktor se k ní otočil, šroubovák schoval v náprsní kapse a jednou rukou chytil dvířka TARDIS. „No samozřejmě. Už seš tady, tak to dotáhneš do konce. Pojď, nemáme na to celý den, čas utíká!"

Zmizel v budce, Samael se s protaženými rty vydala za ním, ale než stačila vlézt do budky, vykoukla Doktora rozesmátá hlava a řekla: „Dělám si srandu. Jsem přece Pán času, čas je mojí hračkou!"