Zrádná mysl [Doctor Who FF]

Kapitola pátá

 Ráno to bylo chladné, ač svítilo slunce. Lidé mířili do práce, děti na jedny z posledních dnů ve škole, pouze jedna osoba šla zcela opačným směrem, než měla. Přes rameno měla hozenou tašku, pevně svírala černý popruh, rozhlížela se kolem sebe a byla nervózní, protože s velkou pravděpodobností se právě vydává za školu. Předchozího večera na to však nepomyslela, došlo jí to až v noci, kdy tiskla z internetu články, které potřebovala. Uklidňovala se však tím, že jeden den nic nezkazí, že už ty poslední dny ani nejsou podstatné a jít za školu je občas normální a povznášející.

Netušila, jak Doktora najde. Řekl jí, že stačí hledat něco, co by ho vyjadřovalo, ale co to mělo být? Pokud byl Doktorem, logicky by měla hledat jeho ordinaci, ale v okolí trhu žádná soukromá praxe nebyla. Prošla ty uličky dvakrát, dokonce se i zeptala, ale bylo jí řečeno, že v okolí nikdy žádný doktor nesídlil. Poděkovala muži ve středních letech, nejistě se zamračila a vydala se dál.

Samael na sobě měla takřka stejné oblečení jako předchozího večera. Modročerná košile, tmavé džíny a změnilo se pouze tričko. To předtím neslo logo rockové kapely, to dnešní naopak neslo pouze potisk v pravidelných geometrických útvarů. Neustále si posouvala ke kořenu nosu padající brýle, drtila popruh své tašky, procházela ulicemi a netušila, kam se vydat a co hledat. Byla zoufalá, motala se v kruzích, brambora v levé náprsní kapse jí narážela do hrudi – zapomněla ji vyhodit – a srdce v panice tlouklo mnohonásobně rychleji.

Rozhodla se ještě pro jedno kolečko, poté byla rozhodnutá jít do školy a rozloučit se tak s dalším možným setkáním s podivným mužem, který se nazýval Doktor.

Vyrazila směrem, kde normálně stál trh, rozhlížela se po stranách, zkoumala všechny vchody do budov, soustředila se na všechny nápisy a málem to přehlédla. Úzká postranní ulička, kterou by normálně přehlédla a nevšímala si ji. Její zrak však upoutala sytě modrá barva. Zastavila se, otočila se do strany a s hlavou nechápavě nakloněnou do strany sledovala budku. Tmavě modrá s nápisem POLICE BOX na vrchu. Nikdy v životě nic takového neviděla, ve městě to viděla prvně a přišlo jí to jako něco, co tam ani trochu nezapadalo. Po levé straně dvířek visela bílá destička s nápisem, chtěla si ho přečíst, aby pochopila, o co se jedná a na Doktora v té chvíli zcela zapomněla.

Pustila se do čtení. Dle všeho se jednalo o policejní budku, s telefonem, ze kterého lidí mohli zavolat pomoct.

Nechápala, k čemu by ve městě byla taková budka. Kriminalita minimální, však tam policie sloužila víceméně už jenom pátrací skupina pro zbloudilé turisty v lesích.

Nechápala ještě další věc. Pokud se jednalo o telefonní budku, která měla telefon venku, přesněji za tím nápisem, k čemu byl onen prostor za dveřmi? Zvědavost jí nedala, pokusila se dveře otevřít, ale ani s nimi nehnula.

Přišla si ještě zmatenější než předchozího dne, kdy potkala Doktora a v té chvíli jí to došlo. Zvláštní věc, zvláštní muž – spojitost. Doktor se také zmínil o jisté TARDIS, kterou jí ani nevysvětlil. Zcela tamtu věc vypustila z hlavy, ale vzpomněla si, jakmile spatřila tu budku. Jenom nechápala, proč by to Doktor nazýval tak a k čemu mu byl prostor, který měl uvnitř maximálně prostor metr a půl na metr a půl.

Intuice jí však říkala, aby se alespoň o něco pokusila. Zvedla roztřesenou ruku, zatnula dlaň v pěst a lehce zaklepala na modré dřevo.

Pět sekund ticho. Pro jistotu ustoupila o dva kroky dozadu, chytla silněji popruhy své tašky, pevně semknula rty a čekala, až se něco stane. Pokud se něco stane.