Zrádná mysl [Doctor Who FF]

Kapitola desátá

 „Ale já jsem šťastná," hlesla Samael tichým hlasem. Stála pouze pár kroků od Doktora a stále se vzdalovala nepatrnými kroky dozadu. Najednou na toho muže opět vzhlížela jako na děsivého cizince. Jeho slova jí vyděsila. Obvinil ji ze lži, ale ona se šťastnou cítila.

Doktor však naléhal. Oči měl skleněné, předkláněl se, tělo měl v křeči. „Nech mě, abych tě proskenoval. Pokud nelžeš, nic se nestane-"

„A když lžu?" zděsila se. Pevně věřila tomu, že mluví pravdu, ale bála se toho, co by se mohlo stát, kdyby to lež skutečně byla.

Doktor se narovnal, stále se díval na dívku před ním a vážným hlasem řekl: „Tak s největší pravděpodobností budeš ten důvod, proč je toto město šťastné."

Pevně zatnula zuby, sevřela pěsti, nehty zarývala hluboko do kůže na svých dlaních. Sklopila hlavu, mělce dýchala a rozhodovala se. Cítila se, jako kdyby měla srdce v kleštích a přitom se neměla čeho bát. Doktorova poznámka ji však vykolejila a najednou si nebyla ničím jistá.

„Mohu?" otázal se a vytáhl z kapsy sonický šroubovák.

Samael pouze lehce přikývla a zavřela oči.

Nic necítila. Pouze slyšela bzučení šroubováku a šustění Doktorova kabátu, když se pohyboval. Celé to trvalo pouze deset vteřin, ale ona to zase cítila jako dlouhé hodiny. Bzučení ustalo, ozvalo se pouze tiché cvaknutí a Samael zvedla hlavu. Doktor se díval s pootevřenými rty na šroubovák, poté ho schoval do kabátu a posadil se zpět na římsu. Tentokrát měl nohy položené na střeše a město měl za sebou zády. „Posaď se," vyzval Samael a dlaní poklepal na místo vedle něho.

Samael se posadila trochu dál, ruce složila v klíně a upřeně sledovala špinavé špičky svých bot.

„Můžu ti vyprávět krátký příběh o planetě Tanyan?" otázal se s pohledem upřeným k nebi.

Přikývla, i když netušila, proč chtěl vyprávět.

„Je to planeta věčné tmy. Leží v Černé galaxii, kde neexistuje slunce a ani hvězdy. Osamělá planeta ve vesmíru, o kterou se nikdo nestará. Ale i ona má své obyvatelstvo. Později na ní žijí i lidé, ale to je tisíciletá budoucnost. Je to planeta bez slunce a světla. Ale život ho potřebuje, protože jinak se dějí zlé věci – hlavně se ztrácí štěstí. Když jsou dlouhé a tuhé zimy, i na Zemi lidé cítí skleslost z nedostatku slunce a tahle planeta a její obyvatelé to cítí celičký život. Vlastně to necítí, protože mají pomocníky.

Jednoduché parazity, kteří obývají celou planetu. Ve volném překladu bych je nazval Smítka štěstí. Ale jejich pravý název je něco jako: ‚Ti, kteří požírají smutek, aby ostatní mohli cítit pouze štěstí.' Jsou všude – v půdě, ve vzduchu i ve vodě. Ale nikdy ne v lidském těle. Jedině tak dočasně, pokud jsou přijati jako potrava. Tihle parazité mohou za to, že planeta Tanyan je obyvatelná, protože lidé nezešílí z nekonečné tmy, která je obklopuje. Jenže někdy se stane, že prachové smítko se dostane někam, kam nemá. Má teorie je, že nějaký návštěvník z Tanyanu jedno toto smítko přinesl před sedmnácti lety na Zem. Přesně do tohoto města, když ses narodila. Dostalo se ti do těla a tam zůstalo. Až do dneška.

Smítka štěstí jsou prostá. Živí se pocity ze svého blízkého okolí. Požírají smutek a nechávají pouze šťastné pocity. Ale to Smítko ve tvém těle dostalo obrovský prostor. Celé tohle město," rozhodil rukama, aby znázornil celičký ten obrovský prostor, „je blízkým okolím. Všichni ti lidé, takřka padesát tisíc smutných a trpících lidí se stalo potravou pro Smítko, které má jídla více, než dokáže spořádat. A tak si ukládá jídlo na později. Co nejblíže k sobě, aby mělo jídlo vždy na blízku. Víš, kam si ho ukládá, Samael?" otázal se. Podíval se na dívku vedle něho, která k němu v průběhu vyprávění otočila hlavu a sledovala ho s pootevřenou pusou.