Zrádná mysl [Doctor Who FF]

Kapitola třetí

 „Takže jste z ministerstva pro životní prostředí a zjišťujete...?" Nebyla si jistá čím, na co vlastně hleděla. Průkaz v černém pouzdře, který poukazoval na fakt, že muž, který po ní hází brambory – stále ji měla v levé ruce –, je z ministerstva. Byl tam, aby zjistil, zda jejich půda a vodovodní potrubí neobsahuje látky škodlivé pro prostředí a lidi žijící ve městě.

Doktor přikývl, schoval si psychopapír do náprsní kapsy, otevřel pusu, aby Samael odpověděl. Ihned se zarazil, dlouze vydechl a po dalším nádechu řekl to, jak to bylo ve skutečnosti. „Vlastně jsem spíše zvědavý."

„Ale jste z ministerstva?" Seděli na lavičce poblíž trhu, ke kterému se pomalu vraceli. Doktor ten směr vybral pouze na základě toho, že jím předtím dívka šla. Jinak ve skutečnosti netušil, kam by měl zrovna teď jít.

Zakroutil nad tím s nervózním úsměvem hlavou. Psychopapír ukázal to, co chtěl aby ukázal, ale že by na ministerstvu ve skutečnosti pracoval? Bohužel, byla to prostá lež, kterou se chtěl dostat tam, kam potřeboval.

„Ale na tom papíře stálo, že-" Nechápala ho. Nahrbila nechápavě obočí, poukázala na Doktorovu kapsu a následně sebou cukla, když viděla jeho pohyby.

Nejdříve rozhodil rukama, jako kdyby na tom nezáleželo, přehodil si nohu přes nohu, opřel se zády o lavičku a levý loket si opřel o kovovou opěrku. „Jo, jo, ten papír tvrdil hodně věcí. Jsem Doktor, nepracuju na ministerstvu. Jsem tu pro to, abych zjistil, co je divnýho na tom vašem štěstí."

„Štěstí?" Zmatení se v dívčině tváři odráželo stále více a více. Cizinec ji navíc stále děsil k smrti, ale bála se před ním i utéct, proto vedle něho seděla a nechala se jím předtím vést.

„No ano, štěstí, radost a veselí. Říkají, že jste nejšťastnějším místem na světě... Proč?" Ta otázka už byla přesně mířena na dívku. Upřel na ni zrak, prohlížel si ji a mračil se. Vypadalo to jako na výslechu u hodně děsivého policisty, který se choval nanejvýš podivně.

„Asi jsme zkrátka takoví," odpověděla mu bez většího rozmyšlení. Neměla ale co jiného říci. To chování města a jeho obyvatel pro ní bylo zcela normální, když tam žila. Minimálně si musela zvyknout na ten bezstarostný život, kdy jeden pomáhá druhému a lidé na sebe neštěkají jako psi, protože jim jsou negativní emoce cizí.

„Hm, ne, nejste," namítl se zakroucením hlavy. Vstal, doslova se vyhoupl na špičky, otočil se na jedné noze, aby čelem stál proti sedící dívce. Ukazoval na ni jedním vrásčitým prstem, přičemž říkal: „TARDIS mi říká, že to, co se tu děje, je tu dobrých... Asi dvacet let, takže, co se tu před dvaceti lety stalo?"

„Netuším. Je mi teprve sedmnáct."

„No tak dělej, googluj, tweetuj, chatuj a prostě hledej. Chci to vědět!" popoháněl ji do práce tím, že před ní mával rukama. Posadil se zpět na lavičku, tentokrát trochu blíže, aby se jí mohl dívat přes rameno, jak zmateně ťuká do obrazovky telefonu název města a další klíčová slova, která by mohla odhalit, co se stalo. „Myslel jsem si, že ti bude tak čtyřicet," zamumlal si pod vousy neslyšně. Očividně ani po těch letech nebyl seznámen s tím, jak stárnou lidé.

„Co je to vůbec TARDIS?" zeptala se tiše Samael, zatímco projížděla přes wiki stránku, ale nenašla nic zajímavého kromě toho, co za naučné stezky se okolo nachází a věci o tom, jak je město považováno za nejšťastnější.

„To je moje... To je teď vedlejší," zakroutil nad tím nesouhlasně hlavou. Neměl čas na to, aby dalšího člověka seznamoval s problémem větší uvnitř, menší zvenku. Chtěl se pouze dopídit původu neutuchajícího štěstí a zmizet.

Samael se mezitím z wiki stránky dostala do debatní skupiny na Facebooku, očima přelétla po nějakém turistickém deníku jistého R0xe185 a jako poslední otevřela výsledky ve fotbalovém turnaji. Nic, co by Doktora mohlo zajímat, však nenašla.

„Takže nic zvláštního, dobře dobře. Jídlo to nebude, minimálně ne to z trhu. Mohlo by to být ve vodě... Anebo za to může představenstvo města," uvažoval nahlas. Držel se za bradu, upřeně se díval na vyrůstající trs trávy skrze popraskaný chodník a uvažoval nad tím, jaká možnost je nejpravděpodobnější. Samozřejmě se mohlo stát i to, že vše bylo propojené.

„Dobře, takže, takže, takže...!" vyskočil na nohy. Rozpřáhl ruce, rozhlédl se kolem sebe a nakonec ukázal dlouhými prsty na dívku, která už uklízela svůj telefon do kapsy kalhot. „Potřebuju vědět, kde tu máte zásobu pitné vody pro město."

„No, za městem," odpověděla mu po kratším uvažování. „Mezi těmi kopci v lesích. Malá nádrž, vstup k ní není povolen." Rukou poukázala za sebe, kde by se ty lesy přibližně měly vyskytovat.

„A hlídají to tam? Armáda, elektrické ohradníky, androidi?" pídil se. V očích se mu zajiskřilo, cítil vzrušení.

Dívka s ním však nadšení nesdílela, naopak se na něho skepticky mračila. „Ne. Jsou tam jenom cedule se zákazy. Je to zásobárna pitné vody, ne Oblast 51."

„Škoda," mlaskl Doktor, „nebude to taková zábava." Párkrát si promnul ruce, mezi obočím mu naběhla vráska, jak se skrze slunce snažil dívat k nedalekým lesům, které se v kopcích tyčily nad městem. „Pokud to ale nebude ve vodě..." Nedokončil svou myšlenku, všiml si totiž, že dívka vstala a vydala se na pochod dál. „Hej, hej, hej. Kam jdeš?" nechápal.

Samael nedůvěřivě ukázala prstem směrem vlevo. „Před chvílí jsem se měla sejít s přáteli. Už na mě čekají," odpověděla mu krátce. Nechápala, proč se jí na to ptal, ale ostatně jí všechno, co ten muž dělal, přišlo nelogické a absurdní.

„Oh," hlesl, narovnal se v zádech a krátce se zadíval směrem, kterým ukazovala. „No samozřejmě, mezilidská interakce a kontakty. Výměna genetické informace a podobné věci také přispívají ke štěstí. Možná to je v lidech," uvažoval, zatímco se dívka s bramborou v ruce opatrně vzdalovala.

Ještě se však zastavila, jenom na pár sekund, otočila se k muži, který si tiše mumlal pro sebe a položila mu jednoduchou otázku. „Který doktor zkoumá příčiny štěstí? Jste nějaký psychiatr na volné noze nebo kdo?" tázala se ho. Byla to otázka, nad kterou už chvíli přemýšlela.

„Hm, ne. Jsem prostě Doktor," odpověděl jí cizinec s nadšením.

„Ale doktor kdo? Psychiatr? Neurolog? Nějaký vědecký doktor?" nechápala. Mračila se, krčila rameny, šila sebou, jako kdyby ta otázka byla nějak důležitá a odpověď nesrozumitelná.

„Ne, prostě Doktor." Svou odpověď takřka nezměnil. Nazval se prostě Doktorem.

Smířila se s tím, že z toho podivného cizince v jejich městě nedostane odpověď. Neslyšně si povzdechla, natočila se k odchodu a ještě se slušně rozloučila: „Tak hodně štěstí s hledáním. Doktore."

Odešla, zatímco Doktor z toho místa doslova utekl – musel rychle zkontrolovat vodní nádrž v lesích.