Zrádná mysl [Doctor Who FF]

Epilog

 Světla v TARDIS byla potemnělá a místnost osvětlovalo pouze nezvyklé modravé světlo, které vycházelo ze zavařovací sklenice, která stála na ovládacím panelu. Doktor i Samael se k němu skláněli. Sledovali modrá smítka podobná světluškám, která se vznášela ve sklenici a ozařovala blízký prostor. Bylo to neškodné, nádherné a mělo to lidem pomáhat, ale neuvědomovalo si to, že to jednoho člověka ničilo zevnitř bez jeho vědomí.

„Bylo to v mém srdci od narození," hlesla Samael s pohledem na sklenici.

„A teď se to vrátí domů," dodal Doktor.

„Necítím se ale o nic lépe," namítla Samael a narovnala se. Doktor ji v tom pohybu následoval, natočil se k ní čelem a ruce založil na prsou.

„Bude to trvat. Měsíce, možná roky, než se všechen ten smutek z tvého těla vyplaví, je mi to líto, ale s tím nic nenadělám," povzdechl si.

„Nevadí. Spíše mi jde o ostatní lidi."

„Pro ty změna přijde podobně pomalu. Možná rok, dva. Pak budou cítit dobré i špatné a budou jako ostatní lidé na planetě."

Samael chvíli mlčela. Přemítala nad tím vším, vnímala tlukot svého srdce a zároveň sledovala Doktora. Nedokázala se rozhodnout, zda jí zachránil život, anebo byl zkázou pro celé město. Možná byl ale obojím najednou.

„Měla bych jít do školy," zamumlala si a otočila se ke dveřím. Udělala krok, ale poté se zastavila, otočila se k Doktorovi a podívala se na něho, jak drží sklenici se Smítkem štěstí a prohlíží si ho.

„Tentokrát se už asi navždy rozloučíme, že?" otázala se ho tiše.

„Ano... Teď už ano," přikývl, položil sklenici na panel a otočil se k Samael čelem.

„Sbohem, Doktore," řekl Samael už podruhé v životě.

„Sbohem, Samael. Buď v životě šťastná a svěř se někomu, pokud tě začne přemáhat smutek. Tvoji milovaní ti pomůžou," usmál se zeširoka s rukama v kapsách kalhot.

„Svěřím," šeptla, vzala za kliku dveří a vyrazila do slunného dne.

•••

Nepocítila žádnou změnu. Věděla, že nepřijde tak rychle, ale přesto měla divný pocit z toho, jak byl celý den stejný jako všechny ostatní. Lidé byli šťastní a ona si konečně přiznala, že štěstí se jí vyhýbalo. Chovala se však zcela stejně. Bavila se, smála se, ale už pociťovala to nepatrné bodání v srdci, které se spokojeně necítilo.

Celý den jí Doktor ležel v hlavě. Viděla, jak s TARDIS odchází, jak budka poblikává, když mizela. Ani nedokázala popsat ten zvuk, který to všechno doprovázel. Tentokrát věděla, že je Doktor navždycky pryč a nemůže s tím už nic nadělat.

Dlouho si odmítala přiznat, že se nejednalo o sen. Kdyby měla někomu přiznat, jaké tři dny prožívala, určitě by jí nikdo nevěřil. Proto o tom nikomu neříkala. Raději pouze zahloubaná ve svých myšlenkách přemýšlela nad Doktorem, kde zrovna asi je, v jaké časové ose a co zrovna dělá – jakou záhadu zase řeší.

Ze školy vyrazila domů. Sledovala okolní lidi, pozorovala oblohu a přemítala nad Smítkem štěstí, které už v té chvíli muselo pomáhat obyvatelům jeho planety, aby se cítili šťastní v té nekonečné tmě.

Toho dne se také musela zbavit vzpomínky na setkání s Doktorem. Brambora kvůli svému potlučení začala hnít, zkrabatila se a začala i zapáchat a lákat mouchy. S těžkým srdcem ji vyhodila do koše a vydala se pryč. Přesněji na střechu – naivně si myslela, že by tam opět mohl být.

Ale nebyl.

Střecha byla prázdná a zdála se jako správné místo na přemýšlení.

Přešla k římse, kde ráno seděla s Doktorem, dívala se převážně na oblohu a nenapadlo ji sklonit hlavu až do té chvíle, než se chtěla posadit.

Málem to zasedla.

Pootevřela rty, upřela zrak na zavařovací sklenici s kovovým víčkem a modravým světlem, který z ní vycházel.

Opatrně zvedla Smítko štěstí a všimla si složeného kusu papíru, který pod sklenicí ležel. Odložila Smítko, posadila se vedle něho a rozložila papír, kde byl tmavým inkoustem napsán krátký dopis.

Přečetla si ho dvakrát a smáčela se ho třemi slzami, které se jí vykutálely z oka. Nikdy se necítila doopravdy šťastná a nikdo se ani nikdy nezajímal o to, aby se tak cítila. Jenom jeden muž v modré budce, který nepocházel ze Země si přál, aby šťastnou byla.

Složila si dopis do kapsy, do rukou vzala opatrně sklenici se Smítkem, které jí sedmnáct let žilo v srdci a odnesla si ho ze střechy s sebou. Nakonec přeci jen měla na Doktora vzpomínku a byla to ta nejkrásnější věc, kterou mohla dostat. Protože to modré světlo, které jí následující roky osvětlovalo ložnici, ji nejenom činilo šťastnou, ale také jí nikdy nedovolilo zapomenout na rozcuchaného cizince, který přiletěl v modré budce.