Deník královny

Milý deníčku

2. června 1732

Milý deníčku
Dneska jsme slavili svatbu mé sestry. Je zvláštní když si pomyslím, že i já se jednou budu vdávat. Naštěstí jsem ještě dost mladá a má matka si nepřeje, abych odešla z domu před svými 18 narozeninami. Doufám, že až se jednou vdám, bude to někam na poklidné venkovské sídlo.

Zavřela jsem deníček a zadívala se z okna. Pod mým oknem se nacházela zahrada, ve které pracovaly zahradnice a zahradníci. Někdy bych si přála být obyčejná dívka. Ne hraběnka. Všechna ta etiketa, pravidla, učení cizích jazyků a společenských tanců bylo vyčerpávající. Má matka doufala, že se vdám dobře. Nejlépe do nějakého královského paláce. Při té přestavě jsem se oklepala. Má dobrá přítlkyně žila část života v královském paláci. Prý to bylo hrozné. Lidé tam prý vůbec nejsou milí. Všem tam jde prý jenom o peníze. Ale co. Jsem jen hraběnka. Není možné, abych se vdala do paláce
Někdo potichu otevřel dveře a přistoupil ke mě.
"Přišla jsem se s tebou rozloučit" řekla sestra když zavírala dveře
Otočila jsem se a spatřila js sestru v bílých svatebních šatech. Byla překrásná.
"Už odjíždíš, Clare?" zeptala jsem se a modlila se aby ještě zůstala.
"Ano. Odjíždím spolu se Stephanem na jeho panství" odpověděla mi smutně.
Přišla jsem k ní a objala jí. Bude mi moc chybět. Byly jsme nejlepší přítelkyně, se vším jsme se vždy svěřovaly a téměř pořád jsme spolu trávily čas.
"Budeš mi chybět" řekla jsem a potlačila vzlyk.
"Ty mě taky" odvětila a pak ustoupila dozadu. "Budu na tebe myslet jak jen to půjde."
"Já také" přikývla jsem a znovu jí objala.
Po chvíli se odtáhla a odešla.
Rychle jsem seběhla schody a běžela jí zamávat. Ale viděla jsem jen kočár, jak mizí za zatáčkou.
Vrátila jsem se k sobě do pokoje a rozbrečela jsem se. Otevřela jsem deník a začala psát:

Také dnes odjela Clara ani nevíš jak mi bude chybět.................

Druhý den ráno jsem se nasnídala ve své komnatě a pak jsem se rozhodla, že se půjdu projít do zahrady. Naší zahradu jsem si zamilovala. Procházela jsem se se svými dvorními dámami a přitom jsme si povídali o všech mužích, které jsme viděli včera na svatbě. Někteří z nich tu dokonce zůstávali přes noc. Pár z nich jsme zahlédly procházet se po zahradě, a tak jsme se k nim přidali a bavili se spolu. Bylo to velmi zábavné. Pánové se nám dvořili a snažili se před námi vypadat co nejlépe. Vytahovali se svými veselými historkami a příběhy o tom, jak statečně bojovali v bitvách. Když jsme byli v nejlepším, přišel komorným a vzkázal mi, že se mnou chce matka mluvit. Omluvila jsem se a spěchala za matkou.

"Děje se něco mamá?" Zeptala jsem se trochu vystrašeně.
"Víš, že jsem si vždy přála, aby ses nemusela vdát před svým 18 rokem. Ale dostala jsem nabídku, která se neodmítá." Řekla matka nadšeně.
"Mamá. O kom to mluvíte?" Zeptala jsem se potichu.
"Dnes za námi přijel posel prince Filipa ze sousední země. Princ by tě rád pojal za manželku. Je to skvělá partie. Druhorozný syn nejmocnějšího krále na světě. Taková nabídka se prostě neodmítá, Audro."oznámila mi matka.
"Takže nebudu vládnout, mamá?" Zeptala jsem se s nadějí v hlase.
"Bohužel ne, ale i tak budeš slavná a bohatá. A princ tě bude na rukou nosit. Budeš s ním šťastná."
"Doufám, že ano, mamá " řekla jsem potichu "A když mě omluvíte. Půjdu teď do své komnaty. Musím se z té noviny vzpamatovat."
"Samozřejmě, že tě omluvím, Audro." řekla matka.

Cestou do své komnaty jsem přemýšlela, co to pro mě znamená. Nevěděla jsem, jestli mám být šťastná nebo naopak.
Když jsem přišla do své komnaty, hned jsem otevřela deníček a zapsala si do něj, co vše se za dnešek stalo.

3. června 1732
Milý deníčku
Budu se vdávat......

Tak tohle je první kapitola. Doufám že se líbila. Kdyžtak mi prosím napište, co byste zlepšili nebo naopak, co se vám líbí.