Deník královny

Opera

Seděla jsem v modrém salonku společně s mým manželem, princeznou d'Lorest a dalšími šlechtici. Hráli jsme karty. Často jsme se večer nad kartami scházeli. Bylo to zábavné. Než jsem přišla do paláce, moc často jsem karty nehrála. Ani nevím proč. Vždyť je to zábava. Všichni jsme popíjeli šampaňské a tak se hraní karet postupně měnilo pouze na veselý rozhovor.
"Slyšel jsem, že arcivévodkyně d'Pelleoren přijede na oslavu králových narozenin" řekl hrabě Govini
Polekala jsem se. Nechci aby přijela. Už měsíc je na svém venkovském sídle a od té doby je tu klid.
"To je pravda, také jsem to zaslechl" přitakal hrabě Dologanes
"Doufám, že se zde nezdrží dlouho a hned odjede na svůj zámek. Bez ní je tu klidnější vzduch" dodala hraběnka Devin.
Celý rozhovor jsem tiše seděla a poslouchala. V duchu jsem se modlila, aby to nebyla pravda. Vážně nechci, aby sem přijela. Slušně jsem se omluvila a odešla do svých komnat. Cestou jsem procházela kolem pootevřených dveří do nějakého salonku a zaslechla jsem tlumený hovor. Chtěla jsem jít dál, protože mi přišlo neslušné poslouchat cizí rozhovor, ale když jsem zaslechla jméno svého manžela, strnula jsem a potichu se vrátila ke dveřím.
"Máš pravdu, také mi to nezávidím. Nemá na to, být králem a ještě ke všemu mu to neklape v manželství. "
"A to se mu divíš? Když má za ženu takovou hloupou, ošklivou venkovanku. A ještě ke všemu cizinku"
"To je pravda. Nedivím se, že ještě nečekají potomka. Dokážeš si představit, jak musí být v posteli vřelá? "
Oba hlasy se zasmály a mě začaly téct slzy. Raději jsem se odebrala do svých komnat, kde jsem vyhodila své komorné a sedla jsem si na židli. Opřela jsem si svou hlavu o stůl a začala nezadržitelně vzlykat. Bylo mi nepředstavitelně úzko. Chtěla jsem domů. Nebo alespoň pryč odsud. Nevím, co jsem komu udělala, že je na mě osud tak krutý. Jsem tak neuvěřitelně sama. Nikdo mě tu nemá rád. S těmito myšlenkami jsem se odebrala do postele a v oblečení jsem usnula.

Ráno mě probudily komorné vystrašeným hlasem. "
Madam, jste v pořádku?"
Podívala jsem se na ně jedním okem a pak se posadila. Třeštila mi hlava a strašně mě bolela žebra. Už si vzpomínám, usla jsem v oblečení.
"Necítím se dobře.A kde jsou vlastně všichni?" zeptala jsem se zmateně.
"Byly jsme zde uklízet, protože jste nás včera poslala pryč a všiml jsme si, že spíte oblečená. Měly jsme strach že jste nemocná a tak jsme nechali vzkázat všem, aby se dnes nedostavili"
vysvětlila jedna z komorných.
"Aha" řekla jsem zmateně "připravte mi koupel a přineste mi snídani. A z dnešního dne mě omluvte. Necítím se dobře"
"Jistě, madam" řekly mi jednohlasně a vycouvaly z pokoje.

Na nemoc jsem se vymluvila i další den. Vyhovovalo mi být stranou od všech v paláci. Pak jsem se ale začala nudit a tak jsem si dala ušít několikery nové šaty a boty. Přemýšlela jsem, jak si život zde trochu víc znevšednit. Napadlo mě, že bych se mohla jet podívat na operu do hlavního města. Rozhodla jsem se, že se zeptám svého manžela.

25. září 1732
Dnes odpoledne odjíždíme do hlavního města na operu. Moc se těším. Poprvé od svého příjezdu sem uvidím něco jiného než palác a chrám. Byla tam pozvána spousta šlechticů nejen z paláce. Mam strach z potkávání cizích lidí. Bojím se, že mě hned odsoudí, že si o mě budou myslet, že jsem venkovská cizinka. Budu se muset obléknout jako královna, abych udělala dobrý dojem.

Oblékla jsem si na sebe nové růžovofialové šaty, nové boty a vzala jsem si na sebe paruku. Vypadala jsem jako královna. Usmála jsem se na sebe do zrcadla a dozdobila svůj obličej naušnicemi a rudou rtěnkou. Vážně jsem vypadala skvěle.
Sešla jsem dolů po schodech, kde na mě čekalo spoustu šlechticů. Všichni se mi poklonili a ode mě se čekalo to samé. Já jim místo toho pouze pokynula hlavou a s přehnaně narovnanými zády jsem středem sálu došla ke svému manželovi, kterému jsem se mírně uklonila a on mi nabídl své rámě. Já ho přijala a se zvednutou hlavou jsem s ním odešla do kočáru.
Celá cesta proběhla v tichu. Před operou na nás čekali šlechtici v nádherných slavnostních róbách. Byla jsem ráda, že jsem si s přípravou dala tak moc záležet. Prošla jsem se svým manželem středem davu po červeném koberci a došla až k obrovským otevřeným dveřím. Byly zdobené sochami, zlatem a různými motivy. Byla to nádhera. Kdybych tu byla úplně sama, určitě bych se tu zastavila.
První místnost byl veliký sál, kde bylo mnoho stolů, zdobených křesel a mramorové schodiště. Napadlo mě, že asi vede na balkónky. Celá místnost se rychle zaplnila všemi pozvanými šlechtici. Spousta z nich mě šla pozdravit nebo jenom se mnou prohodit pár slov. Nevěděla jsem co si o tom myslet. Všichni se tváří mile a pak za zády říkají ošklivé věci. Na všechny jsem se mile usmívala a doufala, že představení brzo začne.
Naštěstí přišel nějaký muž a požádal nás, abychom se odebrali na svá místa. Seděla jsem se svým manželem v královské lóži. Mimo mě a mého manžela tam s nimi byla i princezna d'Lorest a hraběnka Sharatova. Já a princ jsme seděli ve vyvýšených křeslech, takže jsme viděli přímo na pódium, které bylo zatím zakryté červenou oponou. Když se opona začala zvedat, byla jsem již velmi nedočkavá. Opera byla velmi zajímavá. Příběh byl o šlechtičně a zahradníkovi, kteří se do sebe zamilovali. Jenže v zemi zuřila válka a tak zahradník musel na vojnu. Celé to bylo velmi napínavé a zajímavé. Užívala jsem si to od první chvíle. Asi uprostřed za námi náhle otevřely dveře a do nich vstoupila mladá šlechtična.
"Dobrý večer vaše výsosti, madam, princezno" řekla veselým hlasem
"Dobrý večer madam de Joalen" odpověděla místo mě princezna d'Lorest. "Dlouho jsme se neviděli, madam" pokračovala princezna.
"To ano. Byla jsem se svým manželem v jeho sídle u moře. Bohužel můj manžel nedávno zesnul. A tak jsem se rozhodla, že se vrátím zpět do paláce" zasmála se, otočila se na mě a pak mluvila dál
"Jsem ráda, že vás konečně poznávám, královno Audro " Zasmála se a přehnaně se uklonila.
Tím mě donutila se zasmát. Přišla mi velmi vtipná a sympatická. Úplně jiná než ostatní lidé z paláce.
"Ale co tak já už půjdu" řekla vesele hraběnka de Joalen."Naschle! Naschle!"
"Hezký večer" odpověděla jsem jí a usmála se na ní.
"Kdo to byl?" zeptala jsem se princezny.
"Hraběnka de Joalen. Dcera hraběnky Welliton. Narodila se v paláci, ale pak se odstěhovala i se svým manželem na západ."
"Ach tak" odpověděla jsem a dál se věnovala pouze opeře.
Když opera skončila začali se herci klanět. Moc se mi to líbilo a tak jsem začala tleskat. Byla jsem však jediné. Všichni se na mě zle podívali a já jsem nechápala, co jsem udělala špatně. Nepřestávala jsem ovšem tleskat. Vtom se ke mě přitočila princezna d'Lorest a řekla mi:
"Při dvorním představení není potlesk dovolen, madam"
"A proč ne?" Zeptala jsem se "Bylo to úžasné!"
Stoupla jsem si a otáčela jsem se na šlechtice na vedlejších balkónech.
"No tak, tleskat!" Řekla jsem zvesela a někteří šlechtici začali také tleskat. Postupně se přidávali další, až tleskali úplně všichni. Můj manžel vedle mě se usmíval a princezna vedle mě se celkem hlasitě smála. Byla jsem šťastná, že jsem roztleskala celý sál a tak jsem se usmívala od ucha k uchu. Když potlesk utichl, začali jsme odcházet dolů do sálu, kdy bylo na stolečcích jídlo a víno. Zůstali jsme tam sedět dlouho do noci a si to bezvadně užívala. Ke konci jsem zahlédla hraběnku de Joalen a tak jsme se dali do řeči. Bavily jsme se spolu až do odjezdu. Byla moc zábavná. Moc dobře se mi s ní povídalo. Přišlo mi, že na rozdíl od ostatních šlechticů není falešná.

A je tu další kapitola. Jaký máte názor na hraběnku de Joalen? Budu ráda za jakýkoliv komentář a zároveň vám děkuju, že můj příběh má více než 100 přečtení 😘😘
Moc to pro mě znamená
Díky všem 😊😊