Deník královny

Křtiny

31. července 1733
Dnes přijela arcivévodkyně d’Pelleoren. Vůbec mi nechyběla. Ani vlastně nevím, co jí přivedlo vrátit se zpět. Musím to zjistit.

Druhý den ráno jsem si pochutnávala na snídani, když najednou přiběhla hraběnka Sharatova. Spěšně se uklonila a pak udýchaně řekla: „Máte se dostavit k porodu princezny de Lorrane. Pohlédla jsem na prince a ten jen pokýval hlavou. Zvedli jsme se a spěšně odešli do komnat prinezny.
Když jsme přišli bylo již po všem. Princezna svírala v rukou malého chlapečka. Usmívala se a všichni přítomní jí gratulovali. Její manžel k ní přistoupil a políbil jí na čelo. Moc jim to spolu slušelo. U srdce mě píchl osten žárlivosti. Princezna povila syna. První potomek v další královské generaci. Falešně jsem se usmívala a doufala jsem, že si nikdo nevšimne, jak jsem nešťastná a jak neuvěřitelně na ní žárlím. Princezna se šťastně usmívala a líbala svého syna na čelo. Tak moc bych si přála mít také miminko. Mít syna. To je to jediné k proč tu vlastně jsem. Mít dědice. A já jsem selhala. Selhala jsem.
Cestou zpět do mých komnat mi bylo snad nejhůř v životě. Všichni se na mě otáčeli a smáli se mi za zády. Měla jsem slzy na krajíčku. Občas jsem zaslechla kousky rozhovoru ostatních. Teď bych ale byla mnohem radši, kdybych je neslyšela:
„Podívejte se na ní. Vždyť je sama ještě dítě“ zaznělo za mnou. Moc dobře jsem si uvědomovala, že mluví mě. Donutila jsem se neotočit a hrdě jsem šla dál.
„Kdy nám dáte dědice!“ zakřičel na mě někdo. To už jsem se otočila. Křičela na mě služka. Obyčejná ušmudlaná služka. Stála vedle jiných služek a všechny se mi smály Otočila jsem se a přidala do kroku. Už abych byla ve svých komnatách.
„Co byste čekala d cizinky. Vždyť je určitě neplodná“ Řekla nějaká šlechtična své společnici, když kolem mě procházely. Přidala jsem do kroku a co nejrychleji jsem mohla jsem došla do své komnaty. Skoro jsem proběhla předpokojem a zabouchla za sebou dveře své ložnice. Dala jsem se do pláče. Vzlykala jsem tak moc, že jsem se skoro nemohla nadechnut. Celá komnata mi najednou přišla malinká. Bylo mi nepředstavitelně úzko. Sedla jsem si do rohu na zem a rukama si objala kolena. Slzy mi tekly proudem a kapaly na mou širokou sukni. K čemu mi je, že budu královna, že jsem bohatá, mám krásné oblečení, když nemám dítě, když nezajistím, že královský rod bude pokračovat. Po chvíli mi už ani netkly slzy. Jen jsem tam seděla a tiše vzlykala. Pálily mě oči a měla jsem mokrou sukni. Musela jsem vypadat hrozně. Bude se ode mě očekávat, že půjdu na křtiny. Už se nepředstavitelně těším na posměšné výrazy všech šlechtičen. Copak nikdo nevidí, že za to nemohu? Že vina není na mé straně? Nebo snad je? Co když za to vážně můžu já? Určitě nejsem dost hezká nebo milá nebo něco jiného. Musím se snažit. Musím porodit dědice.

Křtiny se konaly za dva dny v kostele. Oblékla jsem se jak nejlépe jsem mohla. Nešetřila jsem ničím. Musela jsem vypadat skvěle.
V kostele bylo spoustu lidí. Všudypřítomné ticho přeťal až dětský pláč prince, když ho pokapávali svěcenou vodou. Byl hrozně moc roztomilý. Všichni se na něj se zaujetím koukali. Často však pohledy přítomných šlechticů zabloudily ke mně. Snažila jsem se vypadat vesele. Bylo těžké nepropuknou v pláč.
Když jsem opouštěla kostel, byla jsem šťastná, že už je to za mnou. Najednou se vedle mě objevila arcivévodkyně d’Pelleoren a pronesla jízlivým hlasem: „A kdy nám dáte dítě vy? A nebo jste opravdu neplodná, jak se povídá?“ chtěla jsem jí něco odpovědět ale ona pokračovala dál „Kdybych já byla na vašem místě, trůn by už měl dědice“ povýšeně se otočila a odešla ode mě. Nevěřícně jsem se za ní podívala. Opravdu je tak drzá a řekla mi to do očí. Pořád zapomíná, že já jsem tu výše postavená.
Zbytek dne jsem strávila ve svých komnatách. Večer mě princezna de Lorrane pozvala, abych se zúčastnila oslavy narození prince. Moc jsem tam nechtěla, ale zároveň jsem nechtěla, aby ostatní poznali, jak moc mě to mrzí.

Když jsem vešla do salonku, všichni se na mě podívali. Ve spoustě očích jsem viděla překvapen a v některých pohrdání. Rozhodla jsem si jich nevšímat. Na oslavě jsem se nezdržela dlouho. Princezna de Lorrane se ke mně sice snažila být milá, ale nemohlo to přebít spoustu nenávistných pohledů ostatních hostů. Když jsem přišla do komnaty byla jak jinak než prázdná. Přivolala jsem své komorné, aby mě dostaly z šatů a pomohly i umýt se. Rozhodla jsem se, že se pomstím té služebné, co se mi před třemi dny smála. Zeptala jsem se svých komorných, jak se jmenuje. Naštěstí to byla obyčejná služka a ne komorná nějaké urozené dámy.

Když jsem ulehla do postele nemohla jsem usnout. Pořád jsem musela nad něčím přemýšlet. Za chvíli jsem zaslechla tiché otevírání dveří a něčí kroky, jak se blížily k posteli. Celkem jsem se vylekala. Naštěstí to byl ale jenom princ, co šel spát. Když uviděl, že nespím celkem se polekal. Chvíli to vypadalo, že chce odejít, ale pak se odhodlal a lehl si vedle mě. Podívala jsem se na něj a dotkla s jeho ruky. On jí chytl a políbil mi jí. Pak se ke mně naklonil a políbil mě na tvář. Šťastně jsem se usmála a dotkla se jeho vlasů. Byly překvapivě hebké. Přisunul se ke mně blíž. Byl teď přímo nade mnou. Zajel mi rukou do vlasů, ale jeho prsten se do nich zamotal.
„Au“ řekla jsem potichu a on se hned snažil vyndat ruku z mých vlasů. Když se mu to konečně podařilo podíval se mi do očí, políbil mě na tvář a pak se zastavil uprostřed pohybu. Zhluboka se nadechl a pak se s vydechnutím svalil vedle mě.
„Omlouvám se vám já...“ řekl mi, a i když byla tma cítila jsem, jak moc je mu trapně.
„To nevadí“ odpověděla jsem mu a snažila se znít mile „Niv se nestalo. Opravdu“ konejšila jsem ho, ale on se obrátil na bok pryč ode mě a zamumlal:
„Dobrou noc“
„Dobrou noc i vám“ odpověděla jsem zklamaně.

A máme tu další kapitolu. Jak se vám líbila? Budu moc ráda když mi dáte votes nebo napíšete komentář ☺