Deník královny

Čistý vzduch

Drahá Audro
Doslechla jsem se o tvé nepříjemné situaci. Dělá mi to mimořádné starosti. Musíš myslet na to, že je tvým úkolem porodit dědice. Budeš královna a země potřebuje dědice. Králova metresa nad tebou nebude mít moc, pokud porodíš dědice. Pamatuj, že musíš být milá a usměvavá a vše půjde lépe. Je jen otázkou čas, kdy s tebou začne král být nespokojen a zruší vaše manželství, kvůli jeho nenaplnění. Takovou ostudu bys nám jistě neudělala, Audro. Pamatuj na má slova a snaž se, abys co nejdříve porodila syna.

Složila jsem dopis od matky a povzdechla si. Už i matka, která za mnou vždy stála, mě kárá. Ale má pravdu. Arcivévodkyně d’Pelleoren proti mně vystupuje stále častěji. Vymýšlí si proti mně lži a téměř všichni jí věří. Král na ni dává čím dál více a poslouchá její názory. Musím vymyslet něco, čím bych se jí pomstila. Jenže nevím co. Jsem naprosto zoufalá a osamělá. Nevím, co dělat.

Dny se pomalu vlekly a nastával sychravý podzim. Toto roční období nemám ráda. Nemohu chodit do zahrady, protože je ošklivé počasí a zahrada je v paláci jediné místo, které mám ráda.
Zrovna jsem procházela po paláci a zaháněla dlouhou chvíli zkoumáním obrazů  a květinové výzdoby, když ke mně přišla služebná hraběnky de Joalen a vzkázala mi, že mě hraběnka žádá abych přijala její pozvání na čaj. S radostí jsem přijala. Ráda trávím čas s hraběnkou. Je velmi zábavná, a i v chmurných chvílích mě dokáže pobavit.

Přišla jsem do čajového salonku a hraběnka na mě jako již obvykle čekala.
„Vždycky přijdete první“ řekla jsem s úsměvem
„Ano“ odpověděla mi „nerada bych, abyste na mě čekala“
Usmála jsem se nad její odpovědí. Posadila jsem se a začala jsem jí vyprávět o dopise od matky:
„Dostala jsem dopis od matky. Nabádá mě, abych porodila dědice. Všichni si myslí, že je to má vina, ale není. Já za to opravdu nemohu. Vždyť se snažím!“
„Já vím že se snažíte. Nedělejte si s tím hlavu, výsosti, arcivévodkyně tu nemá takovou moc aby vám mohla ještě více uškodit“ snažila se mě povzbudit hraběnka de Joalen.
Upila jsem ze svého čaje a snažila se zadržet slzy „Já už ale takhle nemohu. Ničí mě, jak se na mě lidé dívají, já se tak snažím, ale ostatní to nevidí. Jsem pro ně pouhou cizinkou“
„Já vím, jak se cítíte. Tak ráda bych vám pomohla, ale nevím jak“ řekla smutně hraběnka.
„Moc vám děkuji, že za mnou stojíte. Nevím, co bych bez vás dělala.“ Odpověděla jsem jí.
Chvíli jsme tam tiše seděly a popíjely čaj, když se náhle hraběnka rozzářila a vesele pravila:
„A co kdybyste odjela se mnou na mé panství. Určitě by vám pomohl čerstvý vzduch.“
„To by bylo skvělé“ souhlasila jsem nadšeně „ale co si o tom pomyslí lidé, když odjedu. A nemohu tu nechat svého chotě. Má matka by se na mne zlobila.“
„Ale nebojte se. Všichni pochopí, když odjedete. Každý si potřebuje někdy odpočinout. A myslím, že vašemu choti jedině prospěje, když ho necháte chvilku o samotě.“ Řekla přesvědčivě hraběnka.
„Asi máte pravdu“ řekla jsem s povzdechem „vážně potřebuji jiný vzduch“

7. října 1733
Milý deníčku
Hraběnka de Joalen mě pozvala na její sídlo. Už se moc těším až budu daleko od všech těch lží a pomluv. Jen mám strach, že až se vrátím, bude to ještě horší. Nesmím na to myslet. Musím se uvolnit a relaxovat. Jsem příliš unavená a vystresovaná. Potřebuji čistý svěží vzduch.

Cestování kočárem jsem vždy nesnášela. Ani tentokrát se to nezměnilo. Na místo jsem dorazila celá rozbolavělá a ve špatné náladě. Špatná nálada mě ovšem hned přešla, když jsem spatřila nádherný zámeček poblíž malebného mořského pobřeží. Nikdy předtím jsem u moře nebyla. Bylo to kouzelné. Velké vlny pospíchaly na pobřeží, kde se rozlévaly na písku a po kamenech. Některé se rozbíjely o nedaleké útesy. Všude jsem slyšela šumění vody a zpěv racků. Bylo by t dokonalé, kdyby se nezačal zvedat vítr a nezačala mi být zima.
„Že je to ale nádhera, viďte?“ zeptala se mě hraběnka de Joalen.
„Je to přímo úchvatné. Nikdy předtím jsem u moře nebyla.“ Svěřila jsem se jí
„Pojďte, ať hned první den neprochladnete“ řekla mi hraběnka a já, byť nerada, poslechla.
Vnitřek zámku byl kouzelný. Nebyli tam žádní šlechtici, jen pár služebných a komorníků. Připadala jsem si jako v pohádce. Všude bylo nádherné ticho a útulno. Všechny pokoje zámku byly malé a překrásné. Moje komnaty měly výhled na moře. Byla jsem na to hraběnce neskonale vděčná.
Když mě provedla po zámku, šly jsem si dá čaj do malého salonku. Byl překrásný. Byly v něm světle hnědá křesla, která stála kolem podobně barevného krbu. Krb jsem naposledy viděla v mém rodném domě. Dojetím jsem se skoro až rozplakala. U šálku teplého čaje jsme si s hraběnkou povídaly o všem možném. Po dlouhé době jsem se tak konečně cítila příjemně.