,,Ano mami, už jedu domů. Neboj za chvíli jsem tam." uklidňovala jsem mamku do telefonu.
,,Mami, je mi jednadvacet let. Umím se o sebe postarat, neboj." snažila jsem se ji uklidnit. Stejně to nepomohla a ještě chvíli jsem poslouchala jak je to v noci nebezpečný a potom jsem to tipla.
,,Ona se vážně zbláznila." povzdechla jsem si hlasitě. Lhala jsem ji, teprve jsem šla k autu. Bylo něco kolem jedenácté večer. Schůzka se zákazníkem se protáhlá. Vedla jsem vlastní firmu. Poskytovali jsme špionážní služby. Bylo to sice občas na hranici se zákonem, ale i tak o nás měli lidí zájem a občas jsme pracovali i pro stát nebo armádu. Většinu zakázek jsem sama zařizovala. A když jsem neměla čas, tak za mě zastupovala Aria, moje nejlepší kamarádka a můj zástupce. Byla pro mě jako sestra, kterou jsem nikdy neměla. Už jsem zahlédla své auto, když se za mnou ozvaly kroky. Rychle se přibližovali. Prudce jsem se otočila.
,,Ach Alberte, vyděsil jste mě." dala jsem si ruku na hrudník. Albert byl hlavní zprávce ústředny.
,,Omlouvám se slečno, to jsem nechtěl." usmál se na mě a podal mi balíček. ,,tohle vám ráno přišlo, zapomněl jsem vám to dál." omluvil se.
,,Děkuji" usmála jsem se na něj a balíček si vzala. ,,a naschledanou, zase v pondělí." usmála jsem se na něj a vyrazila k autu. Balíček jsem dala na přední sedadlo vedle kabelky a mohla jsem vyrazit. Jela jsem asi pět minut, když se z balíčku začal valit dým. Rychle jsem zastavila ke kraji silnice. Dřív něj jsem stačila zastavit, kouř byl úplně všude a já nemohla dýchat, rozkašlala jsem se. Vzala jsem za kliku, ale dveře se sekli. Natáhla jsem se do kabelky pro mobil, ale než jsem stačila vytočit SOS přestala jsem ovládat tělo, ale pořád jsem vnímala okolí. Nehybně jsem ležela natažená přes dvě sedačky. Najednou se otevřeli dveře a někdo mě vytáhl ven. Už jsem chtěla jásat, že jsem zachráněna, ale potom jsem zahlédla do obličeje. Byl to muž kolem 40. V životě jsem ho neviděla. Nesl mě v náručí bůch ví kam. Hlava mi vysela dolů a zrovna dvakrát příjemné to nebylo. Ale aspoň jsem viděla kam jdeme. Mířili jsme k velkému černému jeep. Teda myslím, že byl černý, ve tmě se barvy dost blbě hádají. Někdo mu otevřel dveře a on mě položil na zadní sedadla. A zavřel. Bezvládně jsem ležela a čekala co se bude dít dál. Po chvíli se auto rozjelo a ja začala mít strach. Co se to sakra stalo? Vždyť to měl být klidný páteční večer s vínem u krbu. Z přemýšlení mě vytrhl hluk.
,,Snad se mu bude líbit, byla by škoda, kdyby dopadla jako ty ostatní." ozval se první muž. Podle hlasu jsem poznala, že sedí na místě řidiče.
,,Bude se mu líbit, je to přesně jeho typ. Malá drobná, barevné vlasy. Bude spokojený. A když ne, tak bych ho požádal ať mi ji nechá." ozval se druhý mužský hlas. Co? Necha? To v žádném případě. Ja nikomu nepatřím. Rozčilovala jsem se. Po chvíli mě přepadla únava a já se propadla do tiché tmy. Probudilo mě až zastavení auta.
,,Dobré rano." usmál se arogantně jeden z mužů. ,,vylez z auta." vyštěkl na mě. Nevím jak dlouho jsme jeli, ale venku bylo už světlo a nohy jsem vůbec necítila, stejně tak i zbytek těla. Pomalu jsem vylezla z auta, ale místo toho abych šla dopředu jsem šla k zemi.
,,Sakra." zaklel někdo za mnou a vytahl mě na nohy. Byla jsem slabá, takže jsem sama na nohou neudržela. Vzal mě do náruče a šel se mnou do domu. V chodbě stál mladík, mohlo mu být maximálně 25. Dřív než jsem si ho stačila prohlédnout, padla na mě znovu únava.
,,Odnes si do pokoje." rozkázal. Měl povýšeny a arogantní tón. Už teď jsem ho nesnášela. Pomalu jsem usnula.
