Probudila jsem se v černém prostorném pokoji s červenými doplňky. Z něj vedli dvoje dveře. Jedny byly prosklené a druhé z tmavého dřeva. Pomalu jsem vstala, ale jen co jsem se postavila, zase spadla na zem. Přede mnou se objevil česko-slovenský vlčák.
,,Ahojky." usmála jsem se na ni a pomalu k ní natáhla ruku. Opatrně ji očichala a potom mě olízla. Zasmála jsem se a pohladila ji po hlavně.
,,Jakpak se jmenuješ?" mluvila jsem na ni klidným hlasem. Rukou jsem sjela k jejímu obojku se jménem.
,,Říkají mi Alfa." ozval se mi v hlavě jemný dívčí hlas. Nojo vlastně, potomek vlka. Vzpomněla jsem si a musela se sama nad sebou usmál, že mi to nedošlo dřív. S vlky jsem dokázala mluvit, nikdo nevěděl proč, ale máma to umělá taký. Stejně tak i její máma a vlastně všechny ženy v rodině.
,,Ahoj Alfo, já jsem Dina." představila jsem se ji. Používala jsem vnitřní hlas.
,,Ja vím, Nik se na tebe už těšil." zasmála se Alfa a přešla k proskleným dveřím.
,,Kde je Nik?" nechápal jsem a šla za ní.
,,To je náš pán, všechno tady vede. To on dal rozkaz tě přivést." vysvětlila mi stručně a zaškrábala na dveře. Co? Ztuhla jsem, ten debil co tam stál, ten mě unesl. Alfa znovu zaškrábala na dveře
,,Copak?" řekla jsem nahlas. Byla jsem pořád v šoku. Ale snažila jsem se být v klidu, nesmím ukázat slabost, prostě nesmím. Došla jsem k ní a otevřela dveře. Vešla jsem do krásné a prostorné koupelny. Byla sladěná do černé se zlatými doplňky. Musím uznat, že má dobrý vkus. Bingo, okno. Došla jsem k němu a otevřela ho. Naskytl se mi výhled na krásnou zahradu, obehnanou dvoumetrovým kamenným plotem. Sakra, zaklela jsem v duchu a naklonila se z okna. Byla jsem v prvním patře. To bych mohla skočit, ale co potom. Naklonila jsem se víc z okna. Byl tam strom, mohla bych na něj skočit a utéct. Vytáhla jsem se do okna a posadila se na parapet.
,,Co to děláš?" objevil se hlas v mé hlavě, patřil Alfě.
,,Musím odsud pryč Alfo. Nesnáším, když jsem někde zavřená." cítila jsem, jak se mi zrychluje dech. Musím ven a to rychle. Už jsem chtěla skočit, když mě někdo chytil kolem pasu a stáhl mě do pokoje.
,,Ne!" začala jsem křičet a vzpírat se.
,,Neblbni! Jen to bude horší!" zakřičel na mě. Najednou jsem k němu získala respekt. Pomalu jsem se přestala bránit. Pořád jsem zhluboka dýchala. Začala jsem se třást. Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena, kdyby mě nedržel, spadla bych. Opřela jsem se o pana neznámého a snažila se uklidnit, ale místi toho jsem usnula.
