Z přítomnosti do stran

4. Dopad

(Liss)

   ,,Jauvajs!!!" zasténala jsem. Najednou jsem uslyšela hluboký hlas za mými zády. Nejspíš to byl muž. ,,I know you love me?" ,,I know you care!" doplnila jsem ho.

A teď beze srandy -

   ,,Jauvajs!!!" zasténala jsem.
Najednou jsem uslyšela hluboký hlas za mými zády. Nejspíš to byl muž. ,,Ahoj." otočila jsem se. Přede mnou stál pohledný kluk, opálený do zlatava, s úplým tričkem a s džínovými kraťasy. ,,Jsem Mars, Bruno Mars." ,,A jak se jmenuješ ty? ,,Já jsem Liss Daunfieldová."

   ,,Tak co? Taky se chystáš dolů?" ,,Co blázníš?? Dolů? Jakože skočit?" ,,No, jo. Nic to není." ,,Aha, nejsem zvyklá." ,,Ok, ty asi nejsi zdejší, že?" chvilku jsem váhala, ale pak jsem řekla ,,Nejsem..." ,,Bojíš se hodně?" ,,Jo hodně, bude to fakt poprvé co takhle skáču, takže... Nemáte tu výtahy? Nebo alespoň schodiště?" zeptala jsem se. ,,Co blázníš! Schodiště? To je strašně moc schodů, trvalo by to hodně dlouho, než bychom to sešli. A... co je to výtah?" ,,No, to bývá ve většině panelácích a mrakodrapech. Je to malá "kabinka", nebo spíš místnost, která tě sveze do jakéhokoli patra. Je to dost užitečný." ,,Aha, tak to jo. To my tu vůbec nemáme. A navíc toto je nejvyšší mrakodrap v celé Anglii, takže stavba toho v..v..." ,,Výtahu." ,,Jo díky.. - by asi byla těžká." zasmál se.

   ,,Tak skončíme už?" opět se mě zeptal. ,,Ale já se fakt strašně bojím." šla jsem se kouknout ke kraji. Málem jsem spadla dolů, když jsem viděla tu výšku. Bruno mě naštěstí stačil chytit. ,,Díky." ,,V pohodě. Jo a jdu ti pro ten padák." Šel někam k bedně. Vytáhl dva padáky. Připevnili jsme si je na sebe. Pak to přišlo. ,,Liss, to dáš, nebude to moc dlouho než budeme dole. A navíc... myslím si, že to bude docela sranda." zase se zasmál. Nechápu jak někdo může mít tak pozitivní náladu před takovým velkým úkolem. Ale asi je na to už zvyklý.

   Koukla jsem se na další - menší - mrakodrapy kolem nás, lidi normálně skákali jeden za druhým. Jako jabka ze stromu. Při tom pomyšlení jsem se zasmála. Bruno si toho bohužel všiml ,,No vidíš už máš taky dobrou náladu. Teď to skočíš jedna báseň." Možná bych to zvládla, kdybych skákala z menšího, ale když jste na NEJVYŠŠÍM mrakodrapu v celé Anglii tak to až tak lehký nebude. Ale co, aspoň nebudu skákat sama. ,,Tak dobře." ,,Fajn. Až řeknu teď... skončíme." chytil mě za ruku. Začala jsem být čím dál tím víc nervózní, blížilo se to... Bylo tak 10 sekund ticha. Viděla jsem, jak se ostatní udiveně koukají zaprvé na to, v čem jsem oblečená a taky na to, že prostě skáčeme z toho nejvyššího mrakodrapu.

   ,,To zvládnu" řekla jsem si v duchu. Bruno zahájil náš let.
    
                              ,,TEĎ!!"