Z přítomnosti do stran

6. Jinde

(Liss)

Trochu Lisiino zamyšlení při skoku...
  
   Pomalu se vznášíme ve vzduchu... Nečekala jsem, že to bude až tak fajn.
  Ze začátku jsem - kupodivu - ječela jak pominutá, ale po chvíli jsem zjistila, že není proč. Je to zbytečné. 
  Tohle si prostě musím užít. Musím si to užít naplno. Do poslední sekundy. A ne poslouchat jak mi hlasivky létají z jednoho falešného tónu na druhý. Zpívání mi vždycky celkem šlo, ale toto....

   Držím se s Brunem. Jsme položení na břichu - jako správní spidermani.
  ,,Jejda! Pomóc!" omylem jsem se převrátila na záda. Vidím jen nebe a okraje ostatních mrakodrapů. Že by mi teď bylo úplně nejlépe? To říct nemůžu. Taky se mi trochu zamotává padák. Snažím se to spravit, když tu omylem převrátím i Bruna. ,,Jee!" ječí. Alespoň v tom nejsem sama. ,,Čas převrátit se zpátky." koukám na něj. ,,Tak fajn." švihl se mnou dolů. Uf. ,,Za chvíli jsme dole!" ,,Né! Já chci ještě." ,,Tak to se neboj. Tady poletíš ještě mnohokrát." směje se. Evidentně ho baví jak jsem mimo. Ale co, to se za pár dní spraví.

Doufejme.

   Blížíme se. Blížíme se k zemi. Je mi to docela líto. Strašně se mi to líbilo. Nečekala jsem, že se mi to zalíbí, protože já a výšky?? To k sobě prostě nesedí. Ale ode dneška se to asi změnilo. Tím jsem si teda jistá.

   ,,Už jen pár sekund a jsme dole." povídá. ,,Ok..." ,,Zkus si jakoby stoupnout, to pomáhá při dopadu. Dole jsou nafukovací žíněnky. Spadneme do měkkého, neboj." Kývám hlavou jakože rozumím, ale ve skutečnosti jsem opravdu tak mimo, že asi stejně nechápu co po mě chce. ,,Doufám, že to chápeš..." ještě dodá. ,,Jo jasně." už stojím. Teď už jen čekám až pod nohama uvidím měkkou žíněnku.

   Už se asi opravdu blížíme dolů. Začínají se mi zaostřovat detaily podivných chodníku. Ale žíněnku nikde nevidím. ,,Hele Bruno?" ,,Ano?" ,,No, kde jsou ty žíněnky?" ,,Budou, budou." Určitě mi kecá. Co ale teď?

   Trochu sebou škubnu. Najednou se něco dotkne mích nohou. Kouknu se. A no fakt! Stojím na asfaltu. ,,Jeej!" zajásám. ,,No víš s tou žíněnkou... já..." ,,No povídej!" přerušila jsem ho. ,,Já myslel, že by si začala šílet z tvrdého dopadu, tak jsem si ty žíněnky prostě vymyslel." ,,A no jo.. Však nakonec jsem to zvládla i bez nich." ,,No vidíš."

  Porozhlédnu se. Je to tu zvláštní, prostě úplně jiné. ,,Ehm. Kde to vlastně jsme?" podezíravě se mu kouknu do očí. ,,No přece v našem Londýně."