Z přítomnosti do stran

9. Letní sídlo našeho pána

(Tess)

  Chvíli se jen zděšeně dívám před sebe.
Nakonec se odvážím podívat se, kdo je to tentokrát.

  Zjistím, že za mnou sedí svalnatý muž
se snědou pletí.
  Okolo nás běží další koně s podobnými jezdci jako je ten můj.
Podobní si byli spíš jen snědou pletí jinak měli všichni ostatní šikmé oči.
Ne, že bych byla rasistka (nebo tak něco), které by vadil vzhled lidí  jiných národností a očí.
Hrozně mě to udivilo.
No, ale tak aspoň lepší než minule.
"Dobrý den" řeknu poněkud nesměle svému spolujezdci, kterému se začnu věnovat hned jak si doprohlížím ostatní.
"Hmmm..." zabručí na mě jako kdybych ho nesmírně otravovala a štvala.
Proč mě teda unesl?
Říkám si, že mi třeba akorát
nerozumí.
Jo, to bude ono.
Zkusím to teda znovu a zamávám mu.
U toho pomalu říkám "Ahoj" a snažím se hodně artikulovat.
"Já jsem Tess" řeknu a přitom ukážu na sebe.
"A ty?"
" Malá holko, já ti rozumím tak ze mě nedělej blbce!"
Nezdvořák jeden.
"A když mi teda tak dobře rozumíte, řekl byste mi prosím, kde se právě v tuto chvíli nacházíme?"
Muž se na mě nechápavě podívá.
"V největším lese Pekingu. Ale to ví každý, tak jak to, že ty ne?"
Znáte takový ten pocit, kdy najednou úplně znejistíte, nejradši byste se rozběhli za maminkou a vrátili se do té hrozné situace až to s ní pořádně prodiskutujete?
Tak přesně takový mám teďka pocit.
"Nóoo..." nervózně začnu.
"Děkuji za info, ale že je tady dneska krásně?" snažím se té otázce nějak šikovně vyhnout.
Zase ten pohled.
"To jo." řekne nakonec.
Pořádně mi to ale dojde až teď.
"Počkat kdeže jste to říkal že jsme?"
"V největším lese Pekingu."
To jako vážně?
V Pekingu?
Abych pravdu řekla, tak mnou projela vlna zklamání.
Myslela jsem si, že budu 400 let zpátky někde, kde jsou postaveny krásné malé domečky.
Mám na mysli ty klasické se zahrádkama plnýma kytiček.
Potom si ale řeknu, že se k němu možná nechovám úplně pěkně.
Tak to zkusím s mým obdivem.
Zalapám po dechu jak to jen jde a vidím, že se na mě muž už  zase tak ustaraně kouká.
"Jseš v pohodě?" zeptá se mě.
"Pekingský kůň!" vydechnu v hraném překvapení.
"Vždycky jsem strašně chtěla vidět pekingského koně! Už jako malá jsem je všude hledala. Poznám je totiž hnedka na první pohled!" vymýšlím si dál.
"Tito koně  jsou dovezení z evropských farem panenko, těší mě tvůj zájem o koně, ale možná by sis to poznávání měla ještě trochu procvičit."
Jeeejda, to je zase trapas.
"Ale snaha se cení!" snaží se mě uklidnit.
Usměju se na něho s vděčností za to, že už se rozhodl být ke mě vlídnější.
"Xie xie." Už si říkám jak dneska perlím, když najednou uvidím jeho zmatený pohled.
"Eh... řekla jsem nejistě.
"Co? Řekla jsem to špatně?"
"Umíte snad čínsky,ne?" zeptám se už taky trochu zmateně.
"No, abych pravdu řekl, tak moc ne.
"Vypadám na to snad?" zeptá se.
Tak nic no, zase to nevyšlo.
"Jo a jenom jsem se chtěla zeptat kdo vlastně jste a kam to jedem."
"Ty opravdu o ničem nemáš ani ponětí, že?" zeptá se trochu ustaraně.
"Já jsem Joe a právě jsme dorazili na  pekingské letní sídlo našeho pána" vysvětluje mi.
"Aha.."hlesnu překvapeně.
Najednou spatřím nádherné panství, které mi na tváři vykouzlí úsměv.
"Ach.. to je krásný" vydechnu.
Všude kolem něj je upravená tráva mezi kterou vedou kamenné cestičky, jsou tam taky vysázené pestrobarevné  kytičky a stromy s velkými korunami.
Kousek před panstvím se taky nachází nádherná kašna ze které tryská čirá voda.
V ten moment na schodech před sebou spatřím velmi pohledného chlapce asi v mém věku, nebo o trochu straší.
To jako fakt?
Pohledný chlapec asi v mém věku?
Nejsem tady ani dva dny a už mluvím zastarale jako moje babička?
"Náš pán" šeptne mi u ucha můj spolujezdec.
"Hmmm..." odpovím mu a s mladíkem se na sebe mírně, ale se zájmem usmějeme.