Z přítomnosti do stran

5. Únos

(Tess)

  Prvně jsem se hrozně lekla, ale potom jsem se zvědavě podívala za sebe, kdo mě to vlastně unesl. Zalapala jsem po dechu. Najednou jsem se do široka usmála. No to je bomba! Za mnou sedí loupežník! Udiveně se na mě podíval jako bych byla blázen. ,,Dobrý den! Vy jste loupežník? Já si vždycky strašně přála jednoho vidět a teď s jedním jedu na koni! No kdo by to řek? Ale počkejte, já tady pořád něco vykládám, jak se vlastně jmenujete?” Zamračil se a řekl : “Chlapi mi říkaj smraďoch.” ,,To je super jméno!”  zvolala jsem. A taky to vysvětluje, proč jsem ho dřív cítila než viděla, dodala jsem v duchu. No jak bych ho popsala. Měl hluboký a drsný hlas, černý plnovous i zuby a dost smrděl. Prostě loupežník jak má být. ,,To je škoda, že tu s sebou nemám mobil, abychom si mohli udělat selfie!” Podíval se na mě ještě udiveněji. ,,Co je to moblil a selfííííí?”, zeptal se. ,,Ále, to máš jedno Smraďochu.”

   ,,Jsme tady!” oznámil mi a u toho se snažil být co nej... no, nejloupežničtější. Slezli jsme z koně. ,,Přede mnou se nemusíte přetvařovat, já vím, že jste hodný”, najednou ze mě vypadlo a k tomu jsem se ještě usmála. Po chvilce jsem toho začala litovat, protože úplně zrudl a zatnul pěsti až mu zbělely klouby. Nervózně jsem se zasmála. Pořád naštvaným, ale klidným a pomalým hlasem mi řekl, nebo spíš procedil mezi zuby: ,,Smraďochovi nikdo neříká, že je hodnej. Ale protože seš ještě taková malá holka a pěkná, dám ti milost”. usmál se. Ačkoliv trochu nejistý, ale úsměv jsem mu oplatila a přitom jsem vydechla úlevou. ,,A nechám tě si vybrat, jestli tě mám podříznout hned teď a hodit do vařícího kotle anebo to mám provést až tě seznámím s chlapama”, dodal po chvilce.

   ,,Tý jo! Vás je tu víc?” zeptala jsem se. ,,Takže hned” rozhodl za mě. ,,A nemůžu u vás zůstat a třeba vám vařit?” udělala jsem na něj psí oči. ,,Víš, co je tvoje nevýhoda? Sice seš hezká, ale seš holka a ty my tu nechcem!” ,,No to teda jsem”, řekla jsem pyšně, ruce vbok a sjela jsem ho pohledem. Trochu jsem zpanikařila, no nebo spíš hodně a nenapadlo mě nic jinýho než tohle: Usmála jsem se na něj a popošla k němu blíž. Zase ten jeho nechápavý pohled. ,,Tak ty myslíš, že jsem hezká?” ,,Jo." odpověděl mi. Šla jsem ještě blíž, až jsem byla přímo u něho. Jednu ruku jsem mu položila na rameno. Stoupla jsem si na špičky a naklonila jsem se k jeho uchu tak, jako že mu chci něco pošeptat. Až jsem si myslela, že ten smrad nepřežiju... Najednou jsem mu do toho ucha tak zařvala, až se za něj chytl a sykl bolestí. ,,To máš na poučenou, že holkám se takový věci neříkaj!”

  To už ale z chatrče vyběhli další loupežnci, kteří se běželi podívat, co se to tu děje. Prvně se podívali na mě a potom jim pohledy sjely k ležícímu Smraďochovi, který se svíjel bolestí a držel se za ucho. Potom se jejich pohledy zase zaměřily na mě. Znovu jsem zaječela a ječela jsem tak dlouho, dokud se nedomluvili na tom, že jim za to nestojím, za což jsem samozřejmě byla ráda. ,,Běž a už se hlavně nikdy nevracej!” řekl mi jeden z nich. ,,Děkuji”, odpověděla jsem mu s vítězoslavným úsměvem. A když se přede mnou všichni běželi schovat, s tím úsměvem jsem se vydala k lesu, který byl samozřejmě zase všude kolem nás a cestou jsem se radovala z vítěztví a nad svými úžasnými schopnostmi.