Pod Maskou

🤔Zmatená

Ahojte!

Pro začátek bych chtěla říct pár slov a začnu hned tím, že tohle je fanfikce na seriál Miraculous Ladybug - neboli KOUZELNÁ BERUŠKA A ČERNÝ KOCOUR. Takže pokud jste neviděli tenhle seriál, tak si nejsem jistá, zda se v tomto příběhu budete dobře orientovat. Pravdou je, že jsem tento příběh psala ve velmi mladém věku (asi 13let), takže je pravděpodobné, že se tu najdou nesrovnalosti nebo gramatické chybičky, které se ale postupně snažím opravit.

 Nebudu to dále nějak okecávat a můžete se pustit rovnou do čtení. Přeji příjemnou zábavu.  - Coli <3

****

Tím, že jsem se stala Beruškou, se všechno změnilo. Můj život byl jiný - dvojitý. Žila jsem dva životy najednou, což by se pro někoho zdálo až nemožné. A taky že ano...

Veškerý svůj čas jsem teď trávila s Kocourem a ne s Adrienem. I když s ním jsem vlastně nikdy netrávila čas společně. Ale snad se počítá i to, když sedíte na lavičce naproti němu, představujete si že za ním půjdete, a pak nakonec kličkujete sem tam, protože nejste rozhodnutý, zda tam teda jít nebo ne, no a ve finále zakopnete o vlastní nohy, spadnete do kaluže, nahodíte Adriena a ještě ke všemu to vidí celý park. Ano, to se určitě počítá.

Ale vlastně to není problém jako problém....tohle je ten můj skutečný problém:

Padouchů je čím dál víc a víc. Už se to nedá zvládat. Je to velká zodpovědnost a tíha na srdci, když víte, že na vás spoléhá celá Paříž. Myslí si, že díky vám jsou vždy v  bezpečí. Nemusí se bát vyjít na ulici a užívat si sluníčkový den, aniž by jim šlo o život. Obdivují vás, respektují vás, zakládají si blogy a různé fanouškovské stránky. Máte vlastní hastagy, skupiny lidí, kteří jsou vámi doslova posedlí. Jestliže jste superhrdina v masce, je zřejmé, že budou také chtít zjistit, kdo se pod ní ukrývá. Každý každičký krůček ve vašem životě musíte den co den hlídat. Dávat pozor co říkáte, jak se chováte a hlavně - to nejdůležitější - umět se dobře vymlouvat. Jo, to hlavně.

 A víte co je nejhorší? Když k takovým lidem, co jsou posedlí superhrdiny a jejich tajemstvím, patří někdo blízký. Někdo hodně blízký - třeba moje nejlepší kámoška Alya. Založila si Berublog, který má několik desítek tisíc sledovatelů a já se bojím ještě o něco víc. Nevím, jak to dělá, ale v zjišťování informací je fakt dobrá. A jak mám před svou nejlepší kámoškou tajit něco takového?

Zamyslela jsem se nad tím zrovna cestou domů od Alyi. Protože mě zahrnula svými novými teoriemi. Dokonce má i teorií o tom, že by kocour mohl být Adrien - což je směšné. To jsou úplně dva odlišní lidé. Nikdy jsem o tom vlastně moc nepřemýšlela. Nenapadlo mě totiž tihle dva spojit v jednoho, a kdo byl kocour mě sice zajímalo, ale ne tak, jako Alyu. Nepotřebovala jsem tomu nikdy přijít na kloub, ale po dnešku jsem se jen potřebovala ujistit v Alyinu nesprávnost.  

Procházela jsem se parkem a sledovala pána s kloboukem, jak krmí své holuby. Nevědomky jsem se usmála, protože za ním přišel policista (asi už po osmdesáté), že je tady nesmí krmit, protože všude nechávají výkaly, ale náš Pan Holub si nikdy nedá pokoj. A vtom mě smích přešel, když jsem uviděla jeho rozzuřenou tvář. Je to tu zas.

,,Prosím, dneska ne." pošeptala jsem si pro sebe a sledovala, jak naštvaně odchází z parku a něco si mumlá mezi vousy. Rozhlížela jsem se po akumovi, ale ten nikde, takže jsem se s těžkým výdechem otočila a pokračovala směrem domů.