Pod Maskou

Ne-Beruška ✔

Běžela jsem po střeše a docházel mi čas. Za chvíli jsem se měla proměnit zpět a já ještě nebyla u svého domu. 

Musím pohnout.

Zaznělo poslední zapípání a moje schopnosti vymizeli. 

No bezva.

Úplně bezmocná jsem stála uprostřed nějaké střechy, která je několik set metrů daleko od další a ani u sebe nemám sušenku, abych mohla Tikki posílit.

,,Tikki, nemáš ještě trošek síly jen na to, abychom mohly seskočit dolů a já ti sehnala něco k jídlu?" Zeptala jsem se jí, i když jsem věděla, jak bude znít její odpověď.

,,Promiň, ale to už asi nezvládnu." Koukla na mě svým slabým a unaveným pohledem.

,,To nic, nějak si poradíme." Pohladila jsem ji a nastavila jí kabelku, aby si vlezla do kabelky. Následně jsem se začala rozhlížet po něčem, co by mě dostalo dolů, ale když jsem se koukla jaká to je výška, začala jsem se vážně rozmýšlet, že dolů nepůjdu. Jak je možné, že pro Berušku to není problém? Když jsem proměněná, tak vážně nevnímám, že skáču z takových výšek. Jsem docela překvapená, že ještě žiji. 

Pochodovala jsem sem tam až jsem narazila na tvrdou tyč. 

Au!

Promnula jsem si čela a zasyčela, pak jsem zaostřila zrak a všimla si, že tyč vede dolů ze střechy a že jsou na ní napojené další malé kovové tyčky, takže to docela působí, jako žebřík, akorát bez protější tyče, která by měla udržet rovnováhu toho "žebříku", takže musím jen doufat, že mě to udrží a že to vede až úplně na zem, jelikož jsem přes malý stromek neviděla zbytek zdi. Nebylo by moc fajn, kdyby ta tyč vedla jen do půlky a já pak zůstala někomu viset před oknem.

Tak jo Marinette, to zvládneš. To zvládneš! Utěšovala jsem se v duchu a začala pomalu šplhat.

Všechno klapalo a já se blížila k zemi, když vtom poslední tyč vydala podivně vrzavý zvuk a odlomila se.

,,Zatraceně!" sykla jsem a už jsem se držela jen rukama. Nohy nemohly najít pevný bod a plandaly mi všude možně. Už se neudržím!

Rychlostí blesku jsem dopadla na něco hodně tvrdého - asi chodník - a i když jsem měla řečovitě zavřené oči, jsem vnímala, jak jsem někoho sejmula při pádu s sebou.

Hbitě jsem se zvedla i přesto, že mě bolel celý člověk a začala jsem se pucovat a omlouvat člověku, na kterého jsem spadla celou svou váhou.

,,Moc se omlouvám, já - já...neviděla jsem, promiň." Vykoktala jsem ze sebe a pak jsem si všimla, komu se to vlastně omlouvám. ,,Adriene?!" Celá jsem ztuhla.

,,Ahoj Marinette, nevěděl jsem, že padáš z nebe." Zavtípkoval. Vypadal docela v pohodě, takže to asi tak bolestivý pád nebyl.

,,Omlouvám se." řekla jsem ještě jednou a překvapilo mě, že jsem se tentokrát nezakoktala.

,,To je v pohodě," věnoval mi letmý úsměv a já opět cítila, jak mi rudnou tváře. Vyhnula jsem se očnímu kontaktu a nervózně jsem si začala prohrabávat vlasy - To je trapný.

,,Nechceš se projít?" Navrhl po chvilce ticha a já jen slyšela buchot mého srdce. 

,,Moc - Moc ráda!" vydala jsem ze sebe, jako robot a vážně bych šla moc ráda, vždyť tohle se nestává každý den, aby mě Adrien Agreste pozval na procházku po parku. Co bych za takovou klidnou a obyčejnou procházku dala. Kdyby nebyla problému, které teď mám, hned bych ho popadla za ruchu a běžela s ním kamkoli daleko odtud a také bych to samozřejmě napsala Alye a ta by mi začala gratulovat a určitě by přichystala nějakou párty. To je celá ona. Ale bohužel vzhledem k situaci nemám čas. Ah, jen kdyby Adrien věděl, co se teď děje. Moc ráda bych mu to všechno řekla. Když jsem hleděla do těch jeho očí, jako by se celý svět zastavil a já byla zas za nešikovná - a normální - Marinette. Pak jsem si srovnala kabelku a uvědomila jsem si, že realita je jiná. Musím nakrmit Tikki a okamžitě hledat Mistra Fu a taky bych měla zjistit, kde je Kocour, protože už jsem mu všechno řekla, takže kdo ví, aby neprovedl nějakou hloupost.