This Is Not Love

1

Ahojky, jsem tu s dalším příběhem, který bych chtěla věnovat Carli024 Vlastně, začala jsem jej psát na její popud 😁
Jedná se o takové kratší bonusové pokračování příběhu Láska a Tajemství, ale pokud jste jej nečetli, nebude to vadit. 😁 (Jediné co by vás mohlo zmást je, že Marinett byla kluk 😉)

Ziwa Arlett

Prudce vrazila k sobě do pokoje. Předraženou kabelkou od Louise Vuitona mrskla na postel, a aniž by se starala o poslíčka, kterému tím málem rozbila nos, za sebou třískla dveřmi.

Vzteky popadla první věc, která jí přišla pod ruku, a mrskla s ní o protější stěnu. Až příliš pozdě si uvědomila, že tou věcí byl nejnovější parfém od Coco Chanel, jehož pronikavá vůně nyní naplnila celý pokoj téměř k nesnesení. Avšak ani zármutek nad ztrátou předražené voňavky, která se ještě ani nedostala na pulty parfumerií, její vztek nijak neotupil. Spíše naopak.

Prudce prošla kolem střepů, rozsypaných po podlaze, aniž by jim věnovala biť jen jediný pohled, stejně jako mokré, čpící skvrně, která se pomalu vpíjela do umělecky ztvárněného obrazu malé princezny v den jejích šestých narozenin. Ani v nejmenším ten odpudivý, pronikavý zápach naplňující ten obrovský pokoj, nepřipomínal broskve a vanilku, jejichž vůni měl zničený parfém obsahovat.

Dívka rázně vyšla na balkon a jen silou vůle přemáhala touhu rozeřvat se nahlas.

Jak ona ty dva nenáviděla. Jak si mohli vůbec DOVOLIT!! ji tak nehorázně ponížit před celou třídou! Jak mohli....

Zatnula ruce v pěst a bezmocně praštila do kamenného zábradlí, načež se sesula na zem a rozbrečela.

Vždy si myslela, že to ona získá srdce slavného Adriena Agresta! Byla pro něj dokonalá. Měla všechno, co si dívka jejího věku mohla přát. Jméno, postavení a peníze. Byla pro něj vhodnější partií, než byl ten malej skrček, jehož rodiče byli obyčejní pekaři.

Nechápala, jak mohl Adrien přehlédnout, že to ona pro něj byla ta pravá. Ta jediná. Ta perfektní.

No... možná až moc perfektní. Usoudila nakonec blondýnka a konečně si setřela slzy. Narovnala se a s novou dávkou nikdy nekončícího sebevědomí nakráčela zpět do pokoje.

Teprve teď si všimla pohromy, kterou parfém, (protože ona na tom v žádném případě nenesla žádnou vinu), napáchal na jejím oblíbeném obrazu. Její otec zaplatil tomu nejlepšímu z Francouzských malířů, aby ji na plátně zvěčnil v ten nejdůležitější den jejího šestiletého života, a teď byl obraz naprosto zničený!!!

No... aspoň už ví, co si u otce vyprosit na zlepšení nálady. A ty úchvatné lodičky od Armaniho by mohli být k tomu všemu vítaným bonusem. Přeci jen... na zlomené srdce je potřeba pořádně dráha záplata.

****

Procházela se městem a její nálada se pohybovala těžce pod bodem mrazu. A ani lodičky od Armaniho to nemohly nijak změnit.

Procházela se parkem a na všechny okolo vrhala vražedné pohledy skrze tmavá skla slunečních brýlí. Měla pocit, že její dokonalý život se jí doslova rozpadá pod rukama, zatím co si ty dvě hrdličky užívají štěstí a lásky.

Jako kdyby jí nestačilo, že ten zamilovanej páreček, kterej jí poslední den školy tak neskutečně ztrapnil, potkává na každém kroku.

Do toho jí ještě její otec oznámil, že musí neodkladně odjet v rámci plnění si svých pracovních povinností, až kamsi na druhý konec Francie, a ona tak zůstane v celém domě sama. To by nebylo tak špatné, kdyby jí nezmrazil většinu příjmů, protože prý: Je čas, aby se začala učit cenu peněz.

Pche, na to měl myslet před několika lety!

Vzteky nakopla kámen uprostřed cesty a zaklela, když si o tvrdý nerost poškrábala své zbrusu nové boty.

Něco vztekle zavrčela na okolo procházející stařenku, která se k ní starostlivě nachomítla, načež raději zamířila skrze udržovaný trávník hlouběji do parku. Při tom okázale ignorovala značky, hlásající, že: Chůze mimo vyznačené cesty je zakázána.

Stačil jediný vzteklý pohled na okolo procházejícího strážníka, aby si hleděl svého a ona pokračovala dál.
Aniž by si to uvědomovala, automaticky zamířila po zvuku ozývající se hudby, která se linula zpoza hustých keřů.

Prošla kolem několika divoce rostoucích oleandrů až stanula uprostřed parku, před bíle natřenou pergolou, po které se plazila modře kvetoucí Wistárie. V jejím stínu postávalo několik amatérských muzikantů, kteří si přivydělávali živým vystupováním.

Kolem postával hlouček zvědavců, který se zde sešel poslechnout si libé tóny houslí a flétny. I děti, kdykoliv jindy vyvádějící různé skopičiny, čímž povětšinu času přiváděli své rodiče na pokraj šílenství, dnes v klidu poslouchali písně mladých muzikantů.

Všimla si opodál se tísnícího hloučku a zvědavě přistoupila blíž.

Překvapeně zamrkala, když uprostřed všech těch zvědavců rozeznala krvavě rudou kštici svého spolužáka. Mladík seděl na okraji prázdné kašny a jistými tahy přenášel na čtvrtku rysy malého děvčátka.

Okouzleně sledovala jeho čarování s obyčejným uhlem, kdy mu pod rukama vykvétalo doslova umělecké dílo.

Bezděčně přistoupila ještě o několik kroků blíž, aby si mohla lépe prohlédnout ostatní vystavené obrazy, a při tom si všimla dřevěného kufříku od malířských potřeb, jehož dno se téměř ztrácelo pod cinkajícími drobáky.

'On si za to nechává platit?' podivila se, ale to už chlapec dokončené dílo předal nadšeným rodičům a na dno kufříku dopadly další mince.
Náhle mladík vzhlédl a zadíval se přímo na ni. Jako kdyby vycítil její upřený pohled.

****

Rázně za sebou zavřela dveře a nenáviděla se. Utekla! Když se na ni podíval, prostě vzala nohy na ramena a bez jediného slova utekla pryč. Ona!
Vůbec se nechápala. Nerozuměla tomu. Proč se tak zachovala? Proč utíkala? Možná že nechtěla, aby zjistil že....

Ten náhlý pocit uvědomění ji doslova přimrazil na místě. Zděšeně si uvědomila, že právě OBDIVOVALA!! umění nějakého ubožáka, který je ke všemu ještě chudý jak kostelní myš.

Vůbec ji v tu chvíli nenapadlo, že ještě ráno byla naštvaná na celý svět.