This Is Not Love

17

Tak! Přeji všem krásný čtvrtek a společně s tím, přináším i poslední dílek tohoto příběhu. Děkuji všem, kteří si jej oblíbili za všechny hvězdičky a komentáře, které jste mi tu zanechali. Vždy mě to potěšilo a dalo inspiraci dál psát. 😘
Užijte si poslední dílek 😉

Ziwa Arlett

Chodila do parku den co den, přes to, že on už tu nebyl. Vzpomínala na ty poslední, letní prázdniny, které spolu strávili a na tváři se jí pokaždé rozlil smutný úsměv.

Ty tiché večery jí tak moc chyběly. On jí chyběl, přestože spolu nikdy neprohodili více než jen pár slov. Jak ráda by jej zase jednou pozorovala při práci. V duchu by se pohoršeně mračila na jeho prsty, věčně umazané od barev a potají by vdechovala jeho vůni, ze které cítila pach terpentýnu, barev a nového papíru.

Povzdechla si a zadívala se na starou kašnu. Před osmi lety na ní sedával on a pomocí svého talentu si přivydělával na studium. Tehdy jej potají pozorovala ze stínu divokých oleandrů a snažila se vyznat ve vlastních pocitech.

Nyní... o mnoho let později, mohla jeho úchvatná díla pozorovat vystavena v Louveru a jeho vysokou postavu sem tam zahlédla v nějakém televizním pořadu o umění.

Povzdechla si. Ve chvílích, jako byla tato, přemýšlela, co by si o ní asi pomyslel, kdyby ji teď viděl. Protože.... stejně jako on se i ona změnila.

Sklonila se, aby si zavázala rozvázanou tkaničku na černých botaskách, než si stáhla rukávy obyčejného, žlutého svetru o něco níž, aby jí nebyla taková zima.

Začínal podzim a park se pomalu měnil. Zeleň stromů začala nabývat pestrých barev a květiny pomalu odkvétaly. Dřevěná lavička jí začínala studit, ale ona se nehodlala zvednout a vrátit se domů.

Bezmyšlenkovitě pohladila po hlavičce svou malou kwami, která se jí tiskla ke krku a společně poslouchaly teskné tóny houslí a flétny.

Pohledem zabloudila k altánku. Stejně jako ona, sem nepřestali chodit ani oni. Každý den bavili návštěvníky parku svou hrou a jedinou odměnou jim byly usměvavé tváře a občasný potlesk.

Dívka, hrající na úzkou flétnu, zachytila její pohled a mile se na ni usmála. Věnovala mladé starostce nepatrnou úklonu, než se opět začala plně věnovat své hře.

Chloé si povzdechla. Někdy... o večerech jako byly tyto, litovala že neodešla s ním. Ale měla své povinnosti. Jako dcera starosty zastávala určitou roli, a když jí Beruška svěřila Miraculum...

Překvapeně zamrkala a vzhlédla, když světlo lampy zablikalo a na ni dopadl stín.

Před ní stál vysoký muž krvavě rudých vlasů a těch zvláštních, tyrkysově zbarvených očí. Usmíval se na ni a ona si bezděčně všimla šedé šmouhy na jeho tváři.

Mlčky k ní natahoval ruku v tiché žádosti a trpělivě vyčkával.

Zamrkala. Jednou... podruhé.... Než se jí po tváři rozlil úsměv a ona vložila svou ruku do té jeho. Překvapeně zjistila, jak moc je její dlaň proti té jeho maličká, když se kolem ní jemně sevřely dlouhé prsty, se stopami barev na bledé kůži.

Nathaniel ji vytáhl na nohy a tanečním krokem nasměroval před bílou pergolu, kde ji opatrně sevřel v náručí a za doprovodu houslí a flétny s ní začal tančit.

Mlčky při tom hleděl do těch modrých očí, které mu po celé ty roky tak moc chyběly. Očí, o kterých se mu noc co noc zdálo.

A zatím co teskná píseň pomalu spěla ke svému konci, sklonil se a z červených rtů ukradl první polibek.