This Is Not Love

15

Stál nad otevřeným kufrem, do kterého skládal oblečení a přemýšlel. Nevěděl, co si nalhával. Snad si myslel, že se jej dívka bude pokoušet zadržet. Možná, že uroní pár slz, nebo že bude prosit, aby mohla jet s ním. Třeba si od něj vyžádá telefoní číslo. Ona však neudělala ani jedno z toho. Jen se na něj zářivě usmála s tím, že mu to přeje.

S hlubokým povzdechem vložil do kufru další tričko a na chvíli se zahleděl z okna. Zítra byl poslední den, kdy ji ještě mohl vidět. V noci pak nasedal do letadla směr Londýn, kde měl nastoupit na jednu z nejprestižnějších škol. Stále ještě nemohl uvěřit tomu, že jej opravdu vzali. Že se mu ta tvrdá práce vyplatila.

Zaklapl kufr a tiše vyšel z pokoje. V chodbičce si nazul boty a beze slova opustil byt. Doufal, že dívka přijde.

****

Stála před zrcadlem a dívala se na svou uplakanou tvář. Stále ještě nevěděla, co si o tom všem má myslet. Všechno to přišlo tak najednou... Potřásla hlavou a naposledy si tvář umyla studenou vodou, než vypnula kohoutek a sáhla po hedvábném ručníku. Doufala, že než dojde do parku, veškeré stopy po pláči z jejího obličeje zmizí.

Cestou ze stolku vzala malou, stužkou převázanou krabičku a schovala ji do kapsy. Nebe bylo už od rána zatažené těžkými, šedými mraky a ona se bála, aby každou chvíli nezačalo pršet. Přes to si sebou odmítla vzít deštník a jen si přes hlavu přetáhla kapuci své žluté pláštěnky. Jako kdyby se tak mohla schovat před krutou realitou, která jí brala jediného člověka, kterého kdy doopravdy milovala.

Zastavila se a prudce potřásla hlavou. Ne! To, co mezi nimi bylo, rozhodně nemohla být láska. Vždyť... za celé prázdniny spolu prohodili sotva pár vět, a přes to jí to nijak nevadilo. To mlčenlivé ticho, naplněné pouze zpěvem muzikantů a tichým škrábáním tužky o papír ji příjemně uklidňovalo a dodávalo jí pocit, že takto je to správně. Že sedět mlčky v parku na lavičce bez jediného slova je naprosto v pořádku, a tak nějak vnitřně tušila, že on to cítí stejně.

S rukama zaraženýma hluboko v kapse žluté pláštěnky obmotala prsty kolem malého balíčku a přeběhla ulici, než na semaforu stihla opět naskočit zelená.

Za poslední tři dny si už několikrát pohrávala s myšlenkou, že by se jej zeptala na nějaký kontakt, ale nikdy k tomu nenašla odvahu.

Přemýšlela, že by se pokusila najít nějakou záminku, aby mohla jet s ním, ale měla tu až příliš mnoho povinností. Ať už vůči otci, tak i vůči Paříži. Nemohla odjet. Prostě to nešlo.

S povzdechem zamířila k prázdné lavičce, kde se usadila na své místo a tiše čekala. Zdálo se, že je jediná, kdo v tomhle počasí do parku zavítal. Pergola byla prázdná, protože nikdo z muzikantů dnes nehodlal vytáhnout v tomto nepředvídatelném počasí paty z domu a udusané cestičky byli liduprázdné. Jako kdyby i samotní návštěvnící dnes raději zůstali doma a zalezli si k televizi s hrnkem něčeho dobréno.

Stáhla si kapucu z hlavy a zadívala se na zamračené nebe, které jako kdyby přesně odráželo její vnitřní pocity. To smutno, které ji zaplavilo při zjištění, že osoba jí nejbližší zmizí z jejího života už nejspíše navždy.

Promnula si oči a donutila se usmát, když na cestičce zaslechla spěšné kroky. Vzhlédla právě v čas, aby zachytila váhavý úsměv, který jí mladík věnoval, než se mlčky posadil na lavičku vedle ní.

Sundal si z ramen batoh a rychle z něj vyndal skicář a tužku, jako kdyby chtěl dokončil rozdělaný obraz dřív, než začne pršet. Rukou si za ucho zastrčil neposlušný pramen vlasů, který mu neustále sklouzával do očí a v duchu zaklel, když se neposlušná kadeř okamžitě svezla zpátky.

Tu malou, nenápadnou sponku ztratil a od té doby se nemohl přimět k tomu, opatřit si jinou. Proto jen pohodil hlavou a mlčky se zadíval před sebe na fontánu, jejíž zmenšená verze mu vykvétala pod rukama.

Překvapeně zamrkal, když vedle sebe ucítil pohyb a dívka mu mlčky podávala malý, stužkou převázaný balíček. Několik vteřin na ni lehce šokovaně hleděl, než odložil tužku a plaše si od dívky převzal svůj dárek.

Netušil, jak se zachovat. Srdce mu rychle tlouklo a tělo zaplavil pocit nespoutané radosti. Nemohl uvěřit tomu, že od ní něco dostal. Že se vůbec namáhala mu něco koupit. Ona! Bývalá třídní královna.

Naposledy se na ni zadíval, ale to už se zvedala a mlčky zamířila pryč.

Nemohla tam déle zůstat. Cítila, jak se jí do očí derou slzy, a tak raději utekla. Nenáviděla se za to, ale nemohla jinak. Ještě před pár týdny byla ta nejpyšnější dívka v Paříži, která se nikdy za nic neomlouvala a na každého hleděla z vrchu. Avšak změnila se a teď bojovala s pocity, které neznala, a s kterými nevěděla, jak se vypořádat.