This Is Not Love

16

Stál před jejich lavičkou a marně čekal, až se dívka objeví. Nebe už bylo dávno pokryté inkoustovou černí a pouliční lampy vrhaly po okolí nažloutlé světlo. Park byl zlověstně tichý a hluboké stíny mu naháněly hrůzu. Těžké mraky, které se od minulého dne držely na obloze, se před několika okamžiky protrhly a konečně zaplavily zem svými slzami.

Dívka nepřišla. Čekal tu na ni už tak dlouho a s každou další minutou se jeho naděje, že ji ještě jednou uvidí, ztrácela kdesi v nedohlednu. Srdce mu svíraly železné prsty a do očí se draly slzy. V prokřehlých prstech svíral malou, černou sponku, kterou od ní předešlý den dostal. Byla to sametová, černá sponka, která byla z vnitřní strany ozdobená žlutými proužky. Nenápadná, ale hezká.

S povzdechem schoval dárek do kapsy a naposledy se zahleděl k východu z parku, než si z ramen sundal batoh a vyndal z něj hranatý balíček, který byl zabalený v nepromokavém obalu a položil jej na dřevěnou lavičku. Na místo, kde každý večer sedávala ona.

Ještě jednou se kolem sebe rozhlédl, než se pomalým krokem vydal pryč. A sotva jeho shrbená postava opustila park. Stíny se pohnuly a z místa, kde rostly divoké oleandry, vyšla postava ve žluté pláštěnce.

Dívka několik dlouhých vteřin sledovala bránu parku, kudy odešel rudovlasý mladík, než se vydala k lavičce a vzala do ruky útlý balíček. Po tvářích jí tekly slané slzy, které jí kanuly na látku pláštěnky, kde se mísily s dešťovými kapkami.

Štíhlými prsty setřela přebytečnou vlhkost z nepromokavého obalu, ale téměř okamžitě byl dárek opět mokrý. Možná ještě víc, než před chvílí.

Mlčky si přivinula dárek na hruď a několik dlouhých minut zůstala stát na blátivé cestě, než se pomalými kroky vydala k domovu. V tu chvíli jí bylo zcela jedno, že se jí mazlavé bahno lepí na boty a kaluže, do kterých stoupala, jí máčí nohavice téměř až ke kolenům. Všechno toto jako kdyby se jí netýkalo. Jako kdyby to k ní přicházelo z veliké dálky a týkalo se někoho jiného.

Doma se pod přísným pohledem a hubováním své maličkaté kwami nejprve převlékla do čistého oblečení, než se svezla na zem vedle postele a konečně rozbalila svůj dárek.

Zalapala po dechu, když spatřila tvář, která se na ni usmívala z dřevěného rámečku. Byla to její vlastní, usmívající se podobizna.

Dívka si obraz pevně přivinula na hruď, načež se plně rozbrečela. Slzy jí tekly po tvářích a z hrdla se draly hlasité vzlyky. Najednou chtěla, aby tu s ní byl. Aby opět seděli v parku na lavičce a on si mlčky kreslil do svého skicáře. Aby jí zase šlapal na špičky, zatím co se jej pokoušela naučit tančit, nebo aby jí zase koupil zmrzlinu, když se zrovna cítila mizerně.

Litovala, že nenašla odvahu rozloučit se, když měla šanci. Ale měla pocit, že kdyby něco řekla, neodjel by a to ona nechtěla. Nechtěla mu stát v cestě. Proto se rozhodla jen mlčky přihlížet.

****

Bylo už hodně po půlnoci, když se dívka konečně zvedla ze studené podlahy a pověsila svou podobenku na místo, kde prve visel ten zničený obraz. Kdesi vysoko nad jejím domem přeletělo letadlo a ona věděla, že na jednom z těch sedadel sedí on, míříc za svým největším snem. Zanechávajíc ji tu samotnou, jen se vzpomínkami a marnou nadějí, že jednou se jejich cesty možná opět zkříží.