Divergence - Jiný zachránce

Překvapení

,,Hej Mandy, nechceš jít dneska ven? "
zeptala jsem se jí v hodině. Byla zrovna tak nudná a už jsem plánovala, co budu dělat.
,,Víš já nemůžu. Něco už mám. "
,,A co? "
,,Máma s tátou něco po mě chtěli. "
,,To je škoda. "
,,Jo,ale kdyby nic nechtěli určitě bych šla s tebou. "
Mám pocit, že mi lže. Nechtěla jsem se s ní hádat a radši se věnovala nudnému učivu.

Vyskakovala jsem z vlaku u neohrožených. Mandy ze školy odešla dřív a jela za rodiči. Jela jsem tedy sama. Procházela jsem kolem jámy k našemu bytu. Pár lidí tam bylo, jako vždy. Jedna postava mi byla ale povědomá. Poznala jsem, že je to Uriah, který běžel zrovna za mnou nahoru.
,,Ahoj. " pozdravila jsem ho.
,,Čau Les. Nechceš se se mnou projít? "
,,Jistě,co to bude tentokrát? "
,,To uvidíš za chvíli. "
,,Já se stavím ještě domů. "
,,Ne, půjdeš rovnou se mnou. "
,,Já ale potřebuji..... "
,,Stačí,když půjdeš ty, to stačí. " odsekl mě trochu drze.
,,Fajn tak jo. "

Šli jsem společně směrem k vlaku.
Zastavili jsme se u koleji a čekali na vlak.
,,Kam to teda bude? Řekneš mi to, nebo se mám pořád nechávat překvapit? "
,,Ty jsi ale zvědavá, už tě ale nebudu napínat.
Pojedeme až k mírumilovným. Tam a zpátky vlakem, jenom se povezeme."
,,To zní skvěle. "
Ještě chvíli jsme čekali a povídali si. Chytil mě za ruku. Potom si mě k sobě přitáhl. Bylo příjemné být v jeho blízkosti,sálá z něho teplo, kterému nejde odolat, když je vám zima a nechali jste si doma bundu.
,,Už jede. " pošeptal mi do ucha.
Otočila jsem se za zvukem přijíždějícího vlaku.
,,Jo. " odtáhla jsem se od něho, ale pořád jsem ho držela za ruku, pak jsem ji pustila. Rozběhli jsme se. Uriah mě předběhl a chytil se o výčnělek ve vlaku, přitáhl nohu a nabídl mi ruku, abych se jí mohla chytit. Popadla jsem ji a on mě přitáhl do vlaku. Postavila jsem se a opřela jsem se ke dveřím. Dívala jsem se, jak projíždíme Chicagem. Podobnou cestu jezdím do školy, teď jsme ale jeli mnohem dál. U mírumilovných jsem nikdy nebyla. Obdivuji je, jednu dobu jsem k nim chtěla přejít. Nikdy bych to ale neudělala,nemohla bych opustit mé přátele a rodinu. Uriah ke mě přišel a přitáhl si mě k sobě, tak jako to udělal u kolejí. Byla jsem zády na jeho hrudi a dívali jsme se na město, kterým projíždíme.
,,To je krásné. " pochválila jsem výhled z vlaku.
,,Proto jsem tě sem vzal,aby jsi poznala i zbytek tohoto města.
Já ho znám už celé, pamatuji si všechny ulice a budovy. Taky by mě zajímalo, jak to vypadá za hradbou. Občas mám pocit, že tam ještě někdo je. "
,, To je nemožné, po válce jsme přežili jen mi. "
,,Já vím. "

Už jsme se vraceli zpátky. Šel mě doprovodit ke dveřím našeho bytu.
,,Asi už budu muset jít. " řekla jsem mu.
,,Tak jo. "
Otevřela jsem dveře. Uvnitř byla tma a náhle se rozsvítilo.
,,Překvapení!!! "uslyšela jsem.