Nezodpovězené tajemství

Kapitola 8

Ren:

Byl pátek a já se vzbudil ráno vedle Enjina.
Asi se ptáte, jak to dopadlo.
Bill chodil jen polovinu týdne a ruku měl v sádře. Ani si nás pak moc nevšímal.
Já chodil s Enjinem ven a spolu jsme se učili.
Vše je perfektní.
Podíval jsem se na Enjina a vzdychl jsem.
Ohledně těch týpků. Klan dračího drápu...
Neukázali se. A to mě děsí. Něco musí plánovat.
"Enjine... vstávej zlatíčko..." pošeptal jsem mu do ouška a jemně jsem s ním zatřepal.
On začal pomalu otevírat očka a zívl. Pak si oči protřel a podíval se na mě ,,Dobré ráno Rene." "Dobré ráno..." usmál jsem se a pohladil ho po tváři. Nakonec jsem šel do koupelny, kde jsem provedl ranní hygienu. Jako vždycky. Pak jsem se oblékl, šel jsem do kuchyně, kde jsem připravil svačinu a dal je do batohů. Nakonec jsem znovu a zase jako vždy čekal na Enjina. ,,Rene?" přišel za mnou. "Ano?" zeptal jsem se ho. ,,Chtěl jsem se tě zeptat.....jak jsi na tom byl předtím se vztahy?" "Eh... je to komplikované..." odpověděl jsem a podíval jsem se pryč. "Nechci ani o tom mluvit..." ,,Ehm dobře když si to přeješ. Já sem měl jen jeden vztah a teď jsem si na to vzpoměl tak mě to tak napadlo." "Ř-řeknu ti o tom jindy. Ok...?" zeptal jsem se ho a podíval se znovu na něj. ,,Dobře.....v pořádku?" "Jo, jo... můžeme jít nebo..." odpověděl jsem. ,,Pojďme." chytl mě za ruku a usmál se na mě. Tak jsme šli do školy. Došli jsme do ní, přezuli jsme se a šli jsme do třídy. Já si jako pokaždý sedl na své místo a rozhlédl jsem se.
Učitel:
,,Ale.....já vím jen.....jo jo dobře....musím?....no jo." povzdechl jsem si a zavěsil. Vzal jsem věci a v kročil do třídy. "Eeeeeyyyy! Brý den, pane učiteli!" zasmál se Ren. ,,Dobrý den." pozdravil jsem a změřil si ho pohledem. Ren se podíval na Enjina a nakonec z okna. Zbytek hodiny probíhal v normálu. Když se hodina blížila ke konci ještě jsem prohlásil že zde pravděpodobně pár dní nebudu. Když jsem odcházel stavil jsem se ještě u Renovi lavice a řekl mu ať se později staví u mě v kabinetu. Ren kývl. Došel jsem do kabinetu a když přišel rovnou jsem se ho zeptal ,,Jak to dopadlo s tím přívěskem?" "Dopadlo to dobře... ten týpek, co mu to dal je někde naživu. Ale už mu nemůže nic udělat... kámoš je u mě v bezpečí." odpověděl Ren. ,,Dobře....podařilo se ti zjistit co je uvnitř ,,Tamtoho?"" "Um... právě, že ne. Objevil jsem se... někde. A pak tam byla nějaká postava a ta řekla, že je strážce toho, co je uvnitř. Když si řeknu o to co je uvniř, dostanu to. Když ne, tak nedostanu nic." vzdychl Ren. ,,Hmm pojedu teď někam a pokusím se ti o tom případně něco zjistit." "Heleďte... jde ještě o jednu věc. Chci se vás na něco zeptat. Víte, co je zač Dračí Dráp?" zeptal se mě Ren. ,,Slyšel jsem o tom." řekl jsem neurčitě. Ren zmlkl a šel zpět do třídy.

Ren:
Zbytek školního dne proběhl dobře. Jakmile jsem s Enjinem vyšel ven ze školy, tak jsem popřemýšlel: "Co kdybychom si někam zašli nebo tak? Ani se mi nechce zatím domů..." ,,Klidně." usmál se na mě. A tak jsme se procházeli. Smáli jsme se a prostě se spolu bavili. A byl tu večer a já si to ani neuvědomil. Po chvilce jsem se podíval na nebe a vzdychl jsem: "Měli bychom se vrátit domů." Enjin přikývl. Vraceli jsme se domů. Jakmile jsem otevřel dveře do domu, tak jsem uviděl nějakou menší krabici. Položil jsem si batoh a otevřel jí. Uviděl jsem svitek a u toho dopis. Podíval jsem se na něj a začal jsem si číst. (btw tu zprávu uděle kdyžtak uprostřed s kurzívou ok? ;) ) Rene, dobou co to čteš tak už ani nejsem naživu. Důvod proč po tobě nešel Dračí Dráp je ten, že se dozvěděli, kdo má ten svitek. Proto ti ho posílám. Ochraňuj ho za jakoukoliv sílu a hlavně se nesnaž přijet za mnou. -Sensei Vzal jsem k sobě papírek a svitek. Oblékl jsem si masku a svůj kabát. Podíval jsem se na Enjina a odpověděl jsem: "Zůstaň tady! Přijedu hned domů jakmile budu moct ok?" ,,Dobře." řekl trochu ustrašeně Enjin. Pak se ke mně ještě natáhl a dal mi pusu na tvář ,,Ať se ti nic nestane." "Neboj!" vykřikl jsem a vyběhl jsem ven. Běžel jsem ulicí a pak se podíval k nebi. TAKHLE TO TAM KURVA NESTIHNU! Rozhlédl jsem se a uviděl nějakého týpka na motorce. Běžel jsem k němu a odpověděl jsem jiným hlasem: "H-hele potřebuji pomoct. Potřebuji se dostat do města, které je kus odsud. Potřebuji se tam dostat, co nejdříve. Peníze ti dám klidně pak. Ale potřebuji se tam dostat. Prosím. Odvez mě tam." Jezdec přikývl a pokynul mi abych si nasedl. Nasedl jsem a tak jsme jeli. Dojeli jsme do toho města a já mu ukázal kam má jet. Dojeli jsme k tomu chrámu. Vystoupil jsem z motorky a běžel jsem dovnitř. Cestou jsem si sundal masku a uviděl nějaká těla ležet na zemi. Všude byla krev. Míchalo se to jak s Dračím Drápem tak i nějakou novou sektou. Uviděl jsem Senseie ležet na zemi s krvácející ránou v hrudi. Přiběhl jsem k němu, klekl jsem si na kolena a v očích se mi objevily slzy. "S-sensei..." odpověděl jsem. On otevřel oči, podíval se na mě a zakuckal. "R... Rene..." "Co se tu stalo?" zeptal jsem se ho. "Dračí Dráp se s někým spojil... něco temného... velkého..." odpověděl potichu Sensei. Rozhlédl jsem se a pak se podíval na něj. "M-máš ten svitek?" zeptal se Sensei. "A-ano..." pošeptal jsem. "Ochraňuj ho... nesmí se jim dostat do rukou." odpověděl Sensei. Z očí mi začaly téct slzy a já ho objal: "Neopouštěj mě... byls rodina... poslední koho mám-" "Máš Enjina." pošeptal mi Sensei. Podíval jsem se mu do očí a zrudl jsem: "T-tak to není." On se zasmál. Oba dva jsme se tam začali chvíli smát a on mě pak chytil za ruku: "Ochraňuj je oba." ... Tím to skončilo... Jeho srdce přestalo bít. Z očí mi tekly slzy. Držel jsem masku v ruce a vstal jsem. Se slzami, které mi tekly z očí, jsem si sedl na schody před chrám a začal jsem brečet. Přišel ke mně ten který mě svezl a zeptal se ,,He co se stalo?" pak se podíval do chrámů a vypřikl ,,A u mojí babičky! Co se tu stalo?" otočil se na mě a zeptal se ,,Rene?" a sundal si helmu. Podíval jsem se na něj. .... Učitel....? Neměl jsem náladu ale nic říkat a tak jsem pokračoval v brečení. ,,He seš v pohodě?" zeptal se nechápavě. "Oni..." vydal jsem ze sebe. Snažil jsem se nadechnout. Chvíli jsem se vydýchával po tom co se stalo. "... nemám nikoho z rodiny..." pošeptal jsem a pak jsem vstal. Dal jsem učitelovi peníze a odpověděl jsem posmutněle: "Dojdu domů sám..." Nakonec jsem šel pryč. ,,To já mám rodiny až moc." Slyšel jsem učitele ještě zašeptat. Šel jsem noční cestou, po silnici a rozhlížel se. Nakonec jsem se ale ztratil a tak jsem si sedl na zem, opřel se o stěnu jednoho domu a vzdychl jsem. "Takže takhle to dopadne, co...?" zašeptal jsem si pro sebe. "Přijdu o mámu s tátou, zbyde mi Sensei. Přestěhuji se do města a přijdu o Senseie a teď? ..." Rozhlédl jsem se. "Teď jsem se.... ztratil..." Najednou zpoza rohu vyběhl nějaký malý kluk. Uprostřed cesty zakopl ale pak zas spěšně vstával a při tom si mrmlal ,,Nestihnu to. Pitomej bratr." Podíval jsem se na něj a pak na nebe. ,,Hej! Co tu děláš?" zakřičel ne mě. "Já ani sám nevím..." pošeptal jsem. "Ztratil jsem se." ,,Hmm a nechceš jít se mnou? Na srazu bude určitě někdo kdo tě dovede domů." usmál se na mě a jeho jak jsem si následně všiml červené oči se rozzářili (obrazně řečeno)
"N-na srazu?" zeptal jsem se ho. ,,Máme rodiný sraz. A bratr mi slíbil že mě tam zaveze ale samozřejmě z nějakého důvodu nemůže!" odfrkl si a zamračil se ale pak se znovu usmál ,,Půjdeš tedy?" "N-ne. To je dobrý. Vyjdu až bude vidět na cestu. Pak snad domů trefím." vzdychl jsem. ,,Ale ne poooď." přiběhl ke mně a snažil se mně někam táhnout. Vstal jsem a šel jsem tam kam mě táhl. Nakonec jsme skončili před obří vilou. Polkl jsem a jakmile jsem si vzpomněl o čem mluvil, tak mi z očí začaly téct slzy. S-Sensei... J-jsem debil... ,,Hej jsi v pořádku?" ozval se ten kluk. Utřel jsem si slzy a usmál jsem se: "J-jo... v pohodě..." Čekal jsem co bude dál. ,,Pojď." zatáhl mě do domu. Byl celý moderně zařízen v hezkém i když trochu temném stylu. Ten kluk mě zavedl do místnosti kde už bylo docela dost mladých lidí. Jak mi vysvětlil starší jsou jinde a tam my nesmíme chodit. Spatřil jsem taky skupinku malých dětí které si hráli. Šel jsem mrtvě za ním. Najednou se rozrazili dveře a všechny malé děti se rozkřikli ,,Tetičkoooo." a naskákali na člověka jež dveře rozrazil. Ah bože... Proč jsem se musel ztratit.... ,,Noták!" někdo mě objal rukou kolem ramen. "C-co?" zeptal jsem se. ,,Jsi nějaký zasmušilí! Trochu života do toho umírání." zazněl mi vedle ucha hlas a jak jsem zjistil patřil nově příchozímu. "Usmíval bych se, kdyby mi před pár hodinami neumřel poslední člen rodiny..." pošeptal jsem. ,,Oh to je mi líto...." zasmušil se daný člověk ,,Vím jaké je to nemít nikoho..teda jaké to bylo." Mlčel jsem a rozhlédl jsem se. Nakonc jsem vzdychl. ,,Ty opravdu nemáš VŮBEC nikoho?" "Doma kde bydlím kamaráda... ale nevím jak se tam dostat... ztratil jsem se..." pošeptal jsem znovu. ,,Mám tě tam zavést?" zeptala se mě. A pak se někde pod námi ozvalo ,,Tetičko?" ,,Ano?" ozvala se osoba vedle mě ,,Můžu nahoru?" ,,Jistě." osoba vedle mě vyzvedla navoru malou holčičku s dvěma culíčky.Vzdychl jsem. ,,Bratříčku!" zmáčkla mi nos holčička a zasmála se. Díval jsem se na ní a po chvilce jsem se musel pousmát. ,,Jé směje se směje!" zavýskla holčička. ,,Tohle je Ema." poznamenala osoba vedle mě. "Ahoj Emo. Těší mě... jsem Ren." odpověděl jsem po chvilce. ,,Těší...mě." natáhla ke mně ručičku Ema. Potřásl jsem si s její ručkou a pak jsem vzdychl. Enjin ani neví kde jsem... ,,Jo a mě můžeš říkat jak chceš." usmála se postava vedle mě. Teď jsem si ji teprve pořádně prohlédl. Měla červené vlasy i oči. I Ema měla červená očka ale černé vlasy. ,,Půjdeme tedy?" "J-jo prosím... kámoš si musí o mně dělat starosti..." pošeptal jsem. ,,Ahoj bratříčku." rozloučila se Ema. "Ahoj, Emo." usmál jsem se. Nakonec jsme šli. Díval jsem se na masku a tu jsem si pak schoval k sobě. Prokřupl jsem si ruce. Když jsme se konečně dostali ke mně domů dala mi takzvaná ,,tetička" ještě vizitku. Usmál jsem se a napsal jí na papírek číslo na sebe. Dal jsem jí ho a odpověděl jsem: "Děkuji..." ,,Není zač." usmála se také Rozloučil jsem se s ní a pak jsem vešel do domu. Zavřel jsem dveře a teprve teď jsem mrdl pořádně pěstí do zdi. Cuklo mi v koutku oka. Sundal jsem ze sebe kabát a šel jsem do obýváku. Sedl jsem si na gauč a začal jsem znovu brečet. ,,Rene?" ozval se Enjin, přiběhl ke mně a objal mě. ,,Klid, Rene klid." utěšoval mě. Vytrhl jsem se z jeho objetí a shodil ho na zem: "DEJ MI POKOJ! CHCÍPL MI SENSEI! JE TO TVOJE VINA! KDYBYCH NEBYL S TEBOU VENKU, TAK SE TO NEMUSELO STÁT!!"

Enjin:
,,Rene...." začali mi taky padat slzy a pak jsem utekl. Zase zbaběle utekl a zavřel se v koupelně. Chvíli jsem jen seděl když mi docházelo co se vlastně stalo. Páku mě popadl vztek. Proč si sakra myslí že za to můžu já? Byl jsem na dně. Nevím proč mě tak dostalo že na mě Ren křičel a obviňoval mě. Začal jsem se svlékat s tím že se umyji. Pořád ve mně vřel vztek jako vždy když jsem byl na dně. "DOUFÁM, ŽE ODSUD VYPADNEŠ SLYŠÍŠ?! NECHCI TĚ TU VIDĚT! NEPOTŘEBUJI TĚ!" bylo slyšet Renovo křičení z obýváku až ke mně. Umyl jsem se a pak jsem chtěl odejít jak mi řekl. Ale zarazil jsem se. Vyndal jsem si z kapsy papír a kousek tužky a záčal psát dopis. Když jsem dopsal rozhlédl jsem se a dopis jsem strčil do svého tryčko ze včerejška které leželo na zemi. Tak to bych měl. Zatnul jsem pěsti a a zasemně popadl vztek. Šel jsem, popadl své věci a vypadl ven z bytu.

Ren:
Díval jsem se naštvaně před sebe a pak jsem kopl do stolku. Lehl jsem si na gauč, kde jsem po chvilce začal brečet do té doby, dokud jsem neusnul.